8 Tdo 817/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného JUDr. Radka Neymona, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 7 To 80/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 77/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Radka Neymona odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2023, sp. zn. 2 T 77/2021, v bodě I. byl obviněný Radek Neymon uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1, písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve znění platném do 31. 1. 2019, jenž spočíval v zásadě v tom, že jako jednatel v pozici statutárního zástupce současně obviněné právnické osoby obchodní společnosti Kingston Advisory Group, s. r. o., IČ 24130664, v předmětné době se sídlem na adrese Praha 6, U Letiště č. p. 527, v současné době se sídlem na adrese Na Vypichu 46/6, Praha 6 - Břevnov (dále „společnost Kingston“) dne 21.

12. 2015 na přesněji nezjištěném místě v Praze na základě smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti SPORT INVESTMENTS, s. r. o. (dále „SPORT INVESTMENTS“), uzavřené mezi společností KNIGHTBRIDGE ASSET LTD, N228HH Wood Green, London, Dept 613, 196 High Road, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 9881297 (dále „společnost Kinghtbridge“), jako převodcem, kterou měl podepsat její statutární zástupce Stanislav Dzivák, nar. XY, s bydlištěm XY, XY, Slovenská republika, jako neexistující osoba, a obviněnou právnickou osobou společností Kingston, jako nabyvatelem, převedl v rámci tohoto obchodního podílu vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na l.

v. 1083 vedeného Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, v rozsudku uvedené pozemky v hodnotě 42.456.000 Kč, na jím ovládanou obviněnou právnickou osobu, ačkoli si byl vědom, že tyto nemovitosti se staly majetkem obchodní společnosti SPORT INVESTMENTS, na základě trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jenž, jak si obviněný byl vědom, spáchal Pavel Ryvola, nar. XY, tím, že jako předseda výboru občanského sdružení Tělovýchovná jednota Karlín Tesla, Praha 8, č. p.

617 (dále „TJKT“), tedy v postavení statutárního orgánu TJKT, v době od 19. 3. 2013 do 13. 12. 2013 v úmyslu nevýhodným způsobem vyvést nemovitý majetek z vlastnictví TJKT poté, co dne 19. 3. 2013 proběhla řádná členská schůze, svolal na den 19. 6. 2013 mimořádnou členskou schůzi, na kterou pozval vícero osob, mezi nimi členy rodiny obviněného JUDr. Radka Neymona, které nepravdivě vydával za členy TJKT, nechal je hlasovat, a takto odvolat dosavadní výbor TJKT, poté na den 5. 9. 2013 nechal svolat další mimořádnou členskou schůzi, na které opět osoby, které nepravdivě vydával za členy, mezi nimiž se nacházel i obviněný Radek Neymon a někteří jeho příbuzní, nechal hlasovat o několikanásobném navýšení členského příspěvku, na den 21.

11. 2013 svolal další mimořádnou členskou schůzi, na níž nechal 23 osob, které nebyly řádně přijatými členy TJKT, ačkoli je za všechny členy vydával, a mezi nimiž se opět nacházel obviněný Radek Neymon, schválit prodej nemovitého majetku TJKT, a vzápětí dne 10. 12. 2013 uzavřel kupní smlouvu se společností SPORT INVESTMENTS, s. r. o., o převodu vlastnického práva k nemovitostem v majetku TJKT v hodnotě 57.616.000 Kč za kupní cenu 5.800.000 Kč za nápadně nevýhodných smluvních podmínek, a dne 13. 12.

2013 podal návrh na vklad vlastnického práva u katastru nemovitostí, přičemž tímto jednáním obviněný Radek Neymon získal pro obviněnou právnickou osobu Kingston prospěch ve výši 42.456.000 Kč, a dopustil se jej za tím účelem, aby následně mohl realizovat prodej obchodního podílu společnosti SPORT INVESTMENTS, vlastnící výše uvedené nemovitosti, kdy již od roku 2014 oslovoval developery s nabídkou prodeje předmětných nemovitostí k jejich zastavění polyfunkčním objektem, ačkoli si byl vědom, že výše uvedený trestný čin Pavla Ryvoly již prověřuje policie, k čemuž dne 16.

4. 2015 podával vysvětlení u policejního orgánu, dne 27. 10. 2015 jménem obviněné Kingston jako budoucí prodávající uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, ačkoli v této době obviněná právnická osoba ještě nebyla společníkem společnosti SPORT INVESTMENTS, se společností U Pernikářky 7, s. r. o., nyní ReDeKa, s. r. o., jako budoucí kupující, když tato měla v úmyslu stát se z důvodu získání nemovitostí společníkem v obchodní společnosti SPORT INVESTMENTS, kdy ohledně prodeje obchodního podílu v celkové výši 32.100.000 Kč, což následně realizoval uzavřením smlouvy o převodu podílu dne 19.

2. 2016 mezi obviněnou Kingston jako převodcem, a společností ReDeKa jako nabyvatelem, jejímž předmětem byl převod obchodního podílu SPORT INVESTMENTS za odděleně sjednanou kupní cenu, na účet obviněné právnické osoby č. 4023127379/0800 dne 2. 11. 2015 obdržel částku ve výši 1.000.000 Kč a dne 1. 3. 2016 částku 31.100.000 Kč, jako úhradu kupní ceny za převod obchodního podílu společnosti SPORT INVESTMENTS.

2. Soud prvního stupně u obviněného Radka Neymona podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2022, sp. zn. 73 T 11/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023. Současně rozhodl i o vině a trestu obviněné právnické osoby Kingston, a o náhradě škody.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný Radek Neymon, společnost Kingston, poškozená společnost SPORT INVESTMENTS a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, o nichž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 7 To 80/2024, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Radka Neymona při nezměněném výroku o vině zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění platném do 31. 1. 2019, odsoudil za shora uvedený zločin a též za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2022, sp. zn. 73 T 11/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro účely výkonu tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na osm let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 5 To 17/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal uvedený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Podle § 256 tr. ř. se odvolání obviněného Radka Neymona, obviněné společnosti Kingston a poškozené společnosti SPORT INVESTMENTS zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný Radek Neymon podal prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř., neboť má za to, že v jeho trestní věci rozhodl vyloučený orgán, a to soudci senátu 7 To Městského soudu v Praze JUDr. Richard Petrásek a JUDr. Alexander Sotolář, kteří pro poměr k věci nemohli nestranně rozhodovat, neboť byli vyloučeni podle § 30 odst. 1 tr. ř. Obviněný na tuto skutečnost upozornil odvolací soud v námitce podjatosti vznesené dne 28. 3. 2024, které městský soud nevyhověl, což vyjádřil usnesením ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 7 To 80/2024, stejně jako jeho stížnosti, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 3 To 30/2024, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl z důvodů, s nimiž se obviněný neztotožnil proto, že nebylo nepodstatnou skutečností pro posuzovanou trestní věc, že společnost ReDeKa nenabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, protože podle obviněného šlo o neobjektivní výsledek předchozího řízení.

5. Podjatost uvedených soudů obviněný shledává v tom, že se podíleli na rozhodování v predikativní trestní věci obviněného Pavla Ryvoly, o níž Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl ve věci sp. zn. 2 T 71/2017, a seznámili se tak s některými skutkovými a právními otázkami podstatnými pro rozhodování v jeho nyní posuzované trestní věci, zejména, když mu uložil povinnost uhradit na náhradě škody částku 32.100.000 Kč. Jmenovaní soudci rozhodovali ve věci obviněného Pavla Ryvoly o sporných nemovitostech původně ve vlastnictví TJKT v usneseních Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 2 T 71/2017 ze dne 4. 4. 2018, 28. 1. 2019, a 4. 11. 2020, a to v návaznosti na rozhodnutí Městského soudu v Praze jako stížnostního soudu v rozhodnutích ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 340/2018, ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 7 To 107/2019, a ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 7 To 184/2021, jimiž bylo rozhodnuto o zabrání předmětných nemovitostí, a ve všech těchto věcech stížnostního soudu rozhodoval senát složený mimo jiné i ze soudců JUDr. Richarda Petráska a JUDr. Alexandra Sotoláře. Poukázal na to, že uvedený senát v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 340/2018, formuloval myšlenku, že lze postupovat podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a předmětné nemovitosti zabrat, a rovněž se jmenovaní soudci podíleli na rozhodování o odnětí vlastnického práva společnosti SPORT INVESTMENTS. Podle obviněného je nepřípustné, aby za této situace tíž soudci rozhodovali o náhradě škody v nyní posuzované věci, když jejich rozhodnutí předmětnou škodu způsobilo.

6. Rovněž obviněný poukázal (v návaznosti na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 2 T 71/2017) na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 7 To 184/2021, v němž se výslovně uvádí, že se předmětné nemovitosti dostaly do majetku společnosti SPORT INVESTMENTS trestnou činností obviněného Pavla Ryvoly, pro níž byl odsouzen, přičemž z rozhodnutí o zabrání věci nevyplývá, že by na převodu pozemků měl dovolatel nějakou účast. Lze tak identifikovat přímou souvislost mezi popisovanými rozhodnutími a činem obviněného, když původcem újmy na straně vlastníka obchodního podílu byl výhradně obviněný Pavel Ryvola, kdežto odpovědnost dovolatele nelze dovodit.

7. Poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012, ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, a ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001 a další, obviněný vyjádřil přesvědčení, že jmenovaní soudci z uvedených důvodů nemohli pro podjatost objektivně rozhodovat v jeho trestní věci.

8. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal, že soudy provedené důkazy interpretovaly v jeho neprospěch a nevypořádaly se s jeho obhajobou a odvolací soud u závěrů o subjektivní stránce dotvářel odůvodnění soudu prvního stupně volnou úvahou o tom, že o „problematickém prodeji nemovitosti musel vědět, a to ze snadno pozorovatelného rozhořčení starších členů TJ…“ (viz body 11., 12. rozsudku odvolacího soudu), a z uvedených úvah dovodil, že obviněný měl plnou vědomost o predikativní trestné činnosti obviněného Pavla Ryvoly.

Obdobně volnou úvahu odvolací soud rozvedl v bodě 13. svého rozhodnutí, kde předložil myšlenkovou konstrukci, že to byl právě obviněný, kdo měl v převodu nemovitostí z TJKT vůdčí roli a vystupoval v projednávané věci jako faktický vlastník předmětných nemovitostí, aniž by bral do úvahy námitky a obhajobu obviněného, že v celé transakci vystupoval na základě příkazní smlouvy uzavřené dne 3. 11. 2013 se společností QUICK INVESTMENTS. Tyto skutečnosti obviněný popírá, a to s odkazem na obsah výpovědi svědka L.

B. W., jenž v posuzované trestní věci odmítl vypovídat a je třeba vycházet z jeho výpovědi učiněné v trestní věci sp. zn. 2 T 71/2017, z níž vyplývá, že o možnosti koupě nemovitosti se dověděli od R. V., který také koupi zprostředkoval. Ten vypověděl (ve věci sp. zn. 2 T 71/2017), že to byl právě svědek W., kdo jej požádal, aby kontaktoval Pavla Ryvolu jako předsedu TJ a dojednal s ním prodej nemovitosti. Obviněný vždy tvrdil, že se řídil jen pokyny L. B. W. Z dokazování vyplynulo, že se vůbec o dovolateli ve vztahu k transakcím s předmětnými nemovitostmi nikdo nezmiňoval.

Obviněný rovněž poukázal na obsah výpovědí svědků J. Ž. a P. S. z rozhodnutí o zabrání věci, kteří vypovídali odlišně. Podle dovolatele ze žádných provedených důkazů nevyplývá, že by komukoli tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a ani jako jejich vlastník nevystupoval. Přestože ze zjištěných skutečností vyplývají rozpory, soudy se jimi nezabývaly, a bez dalšího vyšly z výpovědí svědků J. Ž. a P. S. (viz bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud deformoval závěr o zavinění obviněného i pokud ho dovozoval z toho, že koupě pozemků proběhla za nápadně nevýhodných podmínek (viz bod 22.

rozsudku odvolacího soudu a odst. 45 rozhodnutí o zabrání věci). Rovněž považoval za deformovaný přístup k důkazu notářským zápisem JUDr. Špačka (sp. zn. NZ 412/2015, N 428/2015), pokud uvedl, že převod obchodního podílu ve společnosti SPORT INVESTMENTS ze společnosti QUICK INVESTMENTS na společnost KNIGHTBRIDGE ASSET, což je závěr, který odvolacímu soudu vůbec nepřísluší a volnou úvahou porušil své povinnosti a provedené důkazy dezinterpretoval (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I.

ÚS 520/16).

9. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal s důkazy, které svědčily v jeho prospěch, a to výpověď J. R. (č. l. 1788 až 1789), jenž vyloučil, že by obviněný hrál jakoukoli roli při převodu pozemků, R. V. (č. l. 1988 až 1991) a R. J. (č. l. 1991 až 1993), kteří rovněž působení obviněného při převodu nemovitostí nepotvrdili, čímž soud prvního stupně nerespektoval zásadu in dubio pro reo, což se promítlo i do závěrů týkajících se čistého prospěchu, který měl být činem získán, jenž má představovat obvyklá cena nemovitostí stanovená v okamžiku, kdy s nimi obviněný jako s vlastními disponoval.

Soudům obviněný vytkl, že nedostatečně vysvětlily, proč pro uvedený závěr o výši prospěchu vycházely ze znaleckého posudku Equity Solution Appraisals, s. r. o., odlišně přistoupily k ocenění podle Ing. Petra Pohla, Ph.D., ze společnosti VALUE, s. r. o., z něhož vyplynulo ocenění podstatně nižší, které bylo podkladem pro stanovení kupní ceny v případě prvotního prodeje pozemků. Nedůvodně zamítly návrh na výslech Ing. Petra Pohla, Ph.D., a to přesto, že z ocenění provedeného společností VALUE, s. r.

o., plynou potřebné údaje. Odvolací soud přesvědčivě nevysvětlil ani to, proč se nepřiklonil ke znaleckému posudku Ing. Anny Sidákové (č. l. 64 až 74) a stanovil cenu na částku 31.160.000 Kč. Z těchto důvodů považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné i ohledně subjektivní stránky, protože skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování.

10. Nedostatky v právním posouzení obviněný namítal podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a spatřoval je zejména v nesprávném závěru o tom, že jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což odvolací soud dovodil jen volnou úvahou, bez ohledu na výsledky provedeného dokazování. Podle predikativního rozsudku Obvodního soudu pro prahu 8 ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 71/2017 (obviněný nesprávně uvádí sp. zn. 7 T 71/2018) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.

9. 2018, sp. zn. 7 To 338/2018, jímž byl obviněný Pavel Ryvola uznán vinným zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nebyly zjištěny žádné další skutečnosti nasvědčující tomu, že by se na tomto trestném činu podílely další osoby, a ani nebyl proveden žádný důkaz svědčíci o tom, že do něj byl dovolatel zapojen. Toliko ze skutečnosti, že se ve dnech 5. 9. 2013 a 21. 11. 2013 účastnil členských schůzí, na nichž jen došlo k přijetí nových stanov a proběhlo hlasování o návrhu na uzavření kupní smlouvy, nelze dovozovat, že by věděl o trestném činu obviněného Pavla Ryvoly.

To, že podával vysvětlení ve věci trestného jednání tohoto obviněného u policejního orgánu dne 16. 4. 2015, rovněž nelze považovat za skutečnost, o níž by bylo možné opírat závěry o jeho vině, protože jen označení věci v úředním záznamu takovou okolnost nedotvrzuje. Ani z televizní reportáže ze dne 4. 5. 2015 nevyplývá nic o tom, že obviněný Pavel Ryvola spáchal trestný čin, a obviněný by o něm měl vědět. Nebylo možné dovodit, že by dovolatel měl k datu 21. 12. 2015 veškeré potřebné informace o zkoumané predikativní trestné činnosti.

11. Obviněný vytýkal i nesprávné právní posouzení prospěchu, jenž měl získat, a neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že by došlo k transakci, na jejímž základě by společnost Kingston nabyla obchodní podíl ve SPORT INVESTMENTS od společnosti Knightbridge, k čemuž poukázal na prohlášení společnosti Knightbridge o splacení kupní ceny a úplaty za postoupení pohledávky, z něhož vyplývá, že ke dni 8. 3. 2017 byla společností Kingston zaplacena kupní cena 26.000.000 Kč a 5.616.000 Kč (celkem 31.616.000 Kč) a dne 19. 2. 2016 společnost ReDeKa zaplatila společnosti Kingston kupní cenu ve výši 32.100.000 Kč. Právě rozdíl mezi částkami 484.000 Kč, by bylo možné považovat za čistý prospěch společnosti získaný trestným činem podílnictví, jehož spáchání však obviněný popírá.

12. Nesprávnými obviněný označil i závěry týkající se povinnosti k náhradě škody, protože jestliže soudy o výši škody rozhodly vadně, je nepřezkoumatelný i navazující výrok o povinnosti obviněného nahradit společnosti ReDeKa škodu ve výši 32.100.000 Kč, a to v situaci, kdy je proti tomuto výroku vytýkána i podjatost soudců JUDr. Richarda Petráska a JUDr. Alexandra Sotoláře. Nezákonnost tohoto výroku, jenž odvolací soud potvrdil v rozsudku soudu prvního stupně jako správný, spočívá v tom, že se vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání, když ani není zřejmé, jakými úvahami a závěry se řídil. Nerespektoval tak pravidla stanovená v nálezech Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, nebo ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť nerespektují zásady soudní ochrany zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), neboť s ohledem na to, že společnost Kingston má uložený trest zrušení této společnosti a obviněný, na něhož vymožení tohoto nároku přejde, je ve výkonu trestu odnětí svobody, je zjevné, že uvedená výše náhrady škody pro něj bude likvidační, čímž se však soudy nezabývaly.

13. Obviněný dále vytýkal, že společnosti ReDeKa nemělo být přiznáno postavení poškozeného, protože její tehdejší jednatelé J. Ž. a P. S., kteří byli přítomni na schůzce dne 24. 8. 2015, měli vědomost o pochybných okolnostech převodu předmětných nemovitostí a musela jim být známa osobnost B. W. jako iniciátora první transakce, podle jehož příkazu obviněný jednal. Rovněž obviněný poukázal na to, že i rozhodnutí o zabrání věci vedlo k odejmutí předmětných nemovitostí původně náležejících TJKT, a tedy se měly soudy zabývat tím, zda i u této společnosti nešlo o trestný čin podílnictví. Pokud odvolací soud poukazoval na příčinnou souvislost trestného jednání obviněného s vzniklou škodou, ta nebyla prokázána, když ani výše škody nemá dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a nebylo objasněno, zda nebylo možné tuto výši snížit, když necelé dva měsíce po nabytí obchodního podílu společností ReDeKa došlo dne 19. 4. 2016 k jeho prodeji čtyřem subjektům. Jestliže uvedené nemovitosti byly policejním orgánem dne 7. 6. 2016 zajištěny, společnost ReDeKa vlastníkem tohoto obchodního podílu již nebyla, což vyvolává pochybnost, zda vůbec byla aktivně legitimována k vymáhání uvedeného nároku na náhradu škody v tomto trestním řízení. I pro případ, že by její aktivní legitimace k tomuto úkonu byla dána, obchodní podíl prodávala za situace, kdy na nemovitostech v jejím vlastnictví žádné zajištění nevázlo. A tedy tento podíl nebyl nijak znehodnocen. Uvedenými skutečnostmi se však soudy obou stupňů řádně nezabývaly, a proto je výrok o náhradě škody zcela chybný a postrádá oporu v provedeném dokazování.

14. Na základě všech těchto výhrad obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 7 To 80/2024, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2023, sp. zn. 2 T 77/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř., aby Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

15. Nejvyšší státní zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření k dovolání prostřednictvím u něj působícího státního zástupce k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedlo, že námitky obviněného, že soudci senátu č. 7 Městského soudu v Praze JUDr. Richard Petrásek a JUDr. Alexander Sotolář nemohli v této trestní věci nestranně rozhodovat, neboť se předtím podíleli na rozhodování o zdrojovém trestném činu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 71/2017, sice formálně odpovídají tomuto důvodu, avšak nejsou opodstatněné, protože pouhá skutečnost, že soudce odvolacího soudu již meritorně rozhodoval (podílel se na rozhodování) v téže věci, zákon bez dalšího nepovažuje za důvod k vyloučení takového soudce z pozdějšího rozhodování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, ze dne 30. 11. 2023 sp. zn. 11 Tvo 18/2023). To platí, pokud nejde o okolnosti podle § 30 odst. 2 věta druhá, odst. 3 tr. ř. nebo když by soudce nebyl schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 5 Tvo 151/2000, obdobně též srov. usnesení ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2002). V posuzované věci však obviněný podjatost jmenovaných členů senátu č. 7 vyvozoval z jejich rozhodnutí ve věci Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 2 T 71/2017 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021 sp. zn. 7 To 184/2021, kterými bylo podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věci v trestním řízení obviněného Pavla Ryvoly, což samo o sobě nesvědčí o jejich nestrannosti při rozhodování v nyní posuzované věci, protože nejsou splněny zákonné podmínky pro jejich vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci ve smyslu § 30 odst. 1, 2 tr. ř. Nevyvstaly totiž objektivně odůvodněné pochybnosti, že byl jmenovaní soudci měli již na počátku odvolacího řízení vedeného proti obviněnému předpojatý názor ohledně skutkových okolností , které se ho týkají.

16. Podle státního zástupce namítaná podjatost neplyne ani z usnesení Vrchního soudu ze dne 28. 5. 2021 sp. zn. 7 To 184/2021, kterým bylo ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020 sp. zn. 2 T 71/2017 podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věci, navíc považuje tyto námitky za nepřípustné, protože směřují proti pravomocnému rozhodnutí soudu v jiné trestní věci (tj. rozhodnutí ve věci obviněného Pavla Ryvoly vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 71/2017, resp. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 184/2021).

17. Jestliže obviněný brojil proti skutkovým zjištěním soudy učiněnými na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce s odkazem na jeho zákonné vymezení uvedl, že mu neodpovídají námitky obviněného proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, protože jimi nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale jen zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, výhrady založil pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, což neodpovídá uvedenému ani jinému důvodu dovolání. Přesto konstatoval, že v posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti o vině obviněného, neboť provedené a vyhodnocené důkazy svědčí o tom, že posuzovaný skutek se stal, jak jej soudy zjistily a v napadených rozhodnutích popsaly. Zcela neopodstatněně proto obviněný poukazoval na zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.

18. Nedůvodnými státní zástupce shledal i výhrady proti způsobu určení prospěchu velkého rozsahu, protože rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahují všechny zákonné znaky zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), když soud prvního stupně ve výroku o vině jednoznačně odlišil jednak celkový rozsah prospěchu, který obviněný získal pro obviněnou právnickou osobu, a na základě výsledku provedeného dokazování dospěl i k odůvodněnému závěru o výši způsobené škody. Nelze se proto ztotožnit s námitkou obviněného o nepřezkoumatelnosti těchto závěrů.

19. Neztotožnil se ani s námitkami obviněného podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zaměřenými proti posouzení úmyslného zavinění, protože jimi obviněný zpochybnil v podstatě jen výsledky provedeného dokazování, což neodpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přesto však zmínil, že soudy dovodily závěr o úmyslném zavinění obviněného zejména z jeho předchozího vystupování v rámci prvotních jednání spojených s vyvedením majetku TJTK, jehož byl řadovým členem, a dále z jeho aktivního vystupování ve věci převodů podílu obchodní společnosti SPORT INVESTMENTS, z čehož vyplývá, že byl od samého počátku seznámen se všemi rozhodnými okolnostmi, které souvisely s převodem předmětného podílu, včetně okolností převodu pozemků ve vlastnictví TJKT na obchodní společnosti SPORT INVESTMENTS za nápadně nízkou kupní cenu.

Takové úvodní angažmá doplnil obviněný navazujícími jednáními, které se již týkaly převedení výnosu z trestné činnosti Pavla Ryvoly na další osoby. Obdobně nedůvodnými shledal i námitky proti zjištění rozsahu prospěchu ve smyslu skutkové podstaty podle § 214 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jež obviněný založil toliko na nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování, a zdůraznil, že soudy určily výši prospěchu velkého rozsahu na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu Equity Solution Apparaisals, s.

r. o., který dospěl k částce ve výši 42.456.000 Kč, což odvolací soud považoval za tzv. čistý prospěch (viz rozhodnutí č. 41/2011 Sb. rozh. tr., a body 18. až 21. a 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V rámci svých výhrad proti těmto závěrům obviněný pomíjí, že posledně uvedená částka 31.100.000 Kč je výší škody, kterou žalovaným trestným činem způsobil dotyčné obchodní společnosti a má význam z hlediska rozhodování o náhradě způsobené škody v adhezním řízení. Naproti tomu částka 42.456.000 Kč je prospěch velkého rozsahu jako znak objektivní stránky zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr.

zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) a byla dostatečně objasněna. Tyto závěry jsou správné a nepředstavují logický vnitřní rozpor odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (resp. ani výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), jak namítl obviněný v podaném dovolání.

20. Vadami netrpí podle státního zástupce ani výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. s tím, že uvedené námitky prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné uplatnit ve vztahu k porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, čemuž obviněný dostál, avšak vyhovět mu nelze. Obviněný byl uznán vinným trestným činem, jímž způsobil škodu na cizím majetku, kterou do rozhodnutí soudů nižších stupňů nenahradil. Poškozená právnická osoba, které byl přiznán nárok na náhradu škody, uplatnila svůj nárok včas a řádně (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nevznikla proto zákonná překážka, která by bránila o jejím nároku na náhradu škody rozhodnout. Pokud se obviněný domáhal užití moderačních ustanovení podle § 2953 odst. 1 obč. zákoníku, není možné je požadovaným způsobem snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. O úmyslné způsobení škody pak nepochybně jde i tehdy, jestliže škoda je následkem (účinkem) spáchaného úmyslného trestného činu, jak tomu bylo i v případě obviněného.

21. Když státní zástupce dovolání obviněného shledal převážně nedůvodným ohledně všech označených důvodů, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v neveřejném zasedání.

IV. Z repliky obviněného

22. K tomuto vyjádření Nejvyššího státního zástupce obviněný prostřednictvím obhájce uvedl, že pokud státní zástupce neakceptoval jím shledávanou podjatost soudců JUDr. Richarda Petráska a JUDr. Alexandra Sotoláře jako členů odvolacího senátu č. 7 Městského soudu v Praze, pak tak činil na podkladě dezinterpretace uváděných výhrad, nebo jeho trestní řízení a řízení obviněného Pavla Ryvoly spolu bytostně souvisejí a nelze je oddělovat, jak státní zástupce činí. Navíc na ně poukazuje i z hlediska viny a trestu, ač obviněný tuto podjatost vztahoval jen k výroku o náhradě škody, jenž se týkal právě toho, že došlo k zabrání předmětných nemovitostí z majetku společnosti ReDeKa, která tudíž o tento majetek v rámci rozhodnutí o zabrání věci přišla, což je důvodem toho, že má nyní postavení poškozené a obviněný je povinen jí předmětnou škodu uhradit. Obviněný považuje za nesprávnou i úvahu státního zástupce, že jeho výhrady podložené důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na tento důvod nedopadají, protože zcela zlehčil to, že obviněný zcela konkrétně s odkazem na označené důkazy poukázal zejména na to, že ze žádného důkazu nevyplynulo, že by naplnil subjektivní stránku trestného činu, jenž mu je kladen za vinu. Vztahuje se na tento dovolací důvod i námitka o porušení zásad řádného objasnění věci a pravidla in dubio pro reo, když vůči jím uváděné argumentaci státního zástupce uplatnil jen obecné a formální vymezení těchto zásad. Podobně se vymezil i proti názorům státního zástupce týkajícím se jeho námitek proti naplnění znaku velkého rozsahu zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle obviněného i nedostatky ve vztahu k výroku o uložené povinnosti nahradit způsobenou škodu mají hmotněprávní povahu a bude třeba, aby se jimi Nejvyšší soud zabýval.

23. Obviněný z uvedených důvodů shledal, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nepodává objektivní obraz o významu jím podaného dovolání, na něž v dalších argumentech odkázal, a učinil i tam uvedený závěrečný návrh s požadavkem, aby se jím Nejvyšší soud v duchu podaného dovolání zabýval.

V. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Podal ho obviněný jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

VI. Obecně k důvodům dovolání

25. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud může napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí.

26. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

27. Tyto zásady je možné prolomit pouze tehdy, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

VII. Důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud se zabýval obsahem posuzovaného dovolání se zřetelem na vymezené zásady a na to, jaké výhrady k jednotlivým označeným důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. rozvedl obviněný, a posuzoval, zda zákonné podmínky splňují.

a) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

29. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z jeho dikce je patrné, že zákon možnost podle něho podat dovolání spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Druhou z těchto podmínek je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

30. Posoudí-li se formální podmínky pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu, je z obsahu připojeného spisu zjevné, že obviněný splnil hlediska zákonem vymezená pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., protože namítal podjatost soudců, kteří rozhodovali věc v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze, a tuto námitku již vznesl v řízení před tímto soudem, jenž o ní rozhodl, jak je patrné z usnesení ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 7 To 80/2024, tak, že podle § 31 tr. ř. za použití § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou soudci JUDr. Richard Petrásek a JUDr. Alexander Sotolář vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 80/2024. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 3 To 30/2024, stížnost obviněného proti uvedenému usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

31. Výhrada obviněného vychází z tvrzení podjatosti jmenovaných soudců pro jejich poměr k věci. V obecné rovině se za vyloučený orgán ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. považuje soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Důvody k vyloučení soudce z rozhodování podle § 30 odst. 2 a 3 tr. ř. zde nepřicházejí v úvahu a obviněný je ani ve svém dovolání nenamítal. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Z uvedených důvodů je zjevné, že obviněný zmíněné formální podmínky pro naplnění uvedeného důvodu splnil, a Nejvyšší soud zkoumal jejich důvodnost.

32. Nutné je zdůraznit, že obviněný svou námitku o vyloučení jmenovaných soudců vztahoval toliko v posuzovaném rozsudku odvolacího soudu k rozhodnutí o náhradě škody (jak zdůraznil i ve své replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství), avšak toto omezení podjatosti pouze na výrok o náhradě škody není podstatné, neboť podjatost nelze vztahovat pouze k některému z výroků, ale posuzuje se vždy k řízení jako celku. Obviněný má za to, že jsou jmenovaní soudci podjatí, pokud rozhodli v posuzované trestní věci, v níž byl nyní odsouzen, o uložení povinnosti zaplatit společnosti ReDeKa společně a nerozdílně se společností Kingston částku 32.100.000 Kč, protože předtím rozhodovali ve věci obviněného Pavla Ryvoly vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 71/2017, o zajištění nebo zabrání sporných nemovitostí v rozhodnutích Městského soudu v Praze jako stížnostního soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 340/2018 (v návaznosti na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 4. 42018, sp. zn. 2 T 71/2017), ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 7 To 107/2019 (v návaznosti na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 2 T 71/2017) a ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 7 To 183/2021 – obviněným nesprávně uváděným jako 7 To 184/2021 (v návaznosti na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 2 T 71/2017), a to s ohledem na jím prezentovaný názor, že v každé z těchto věcí se soudci angažovali, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 340/2018, formulovali myšlenku, že je možné je zabrat podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. ř., čímž rozhodujícím způsobem odňali společnosti SPORT INVESTMENTS možnost s uvedeným majetkem nakládat a byla ji způsobena majetková újma, a ve stejném duchu rozhodli i u obviněného v nyní projednávané věci o náhradě škody.

33. Nejvyšší soud v souladu s rozhodnutím č. 10/2024 Sb. rozh. tr. poukazuje na to, že důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.

34. Důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení není bez dalšího zjištění, že obviněného jmenovaní soudci dříve uznali vinným, resp. považovali za obviněného dříve, než by o tom na základě dokazování rozhodli.

35. Nejvyšší soud se s výhradami obviněného neztotožnil a pro úplnost poukazuje i na předešlá rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se již obdobnými námitkami obviněného zabývaly, a zejména Městský soud v Praze v usnesení ze dne 3. 4. 2024, sp. n. 7 To 80/2024, jenž podjatost jmenovaných soudců neshledal, poukázal na dosavadní judikaturu, která se obdobnou skutečností zabývala (srov. rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 54/2013), podle ní předchozí seznámení se s věcí bez dalšího není důvodem k tvrzení o nestrannosti soudce, a zdůraznil v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2.

8. 2021, sp. zn. II. ÚS 741/21, že musí jít o konkrétní zjevný osobní vztah soudce k osobám nebo věci, jenž brání ve věci spravedlivě rozhodovat. Městský soud v Praze však žádné skutečnosti, které by uvedeným kritériím odpovídaly a svědčily pro to, že jmenovaní soudci jsou vyloučeni z projednávané věci obviněného Radka Neymona, neshledal. Rovněž Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 3 To 30/2024, ke stížnosti obviněného proti uvedenému usnesení, kterou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.

ř. jako nedůvodnou zamítl, vysvětlil, že o všech opravných prostředcích proti zabrání nebo zajištění obviněným zmiňovaných nemovitostí rozhodoval senát Městského soudu v Praze, jehož členy byli i soudci JUDr. Richard Petrásek a JUDr. Alexander Sotolář, kteří se podíleli na odnětí vlastnického práva společnosti SPORT INVESTMENTS (zprostředkovaně společnost ReDeKa) k předmětným nemovitostem, podjatí nebyli. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) zdůraznil, že je nutné vzít v úvahu, že vyloučení soudce z projednávané věci je zásahem do práva na zákonného soudce, které je zaručeno čl.

38 odst. 1 Listiny, a proto je třeba k němu přistupovat velmi pečlivě, a k vyloučení soudce může dojít až tehdy, kdy je evidentní, že jeho vztah k dané věci dosahuje takové intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Městský soud však takové skutečnosti, které by dané podmínky splňovaly, v posuzované věci nezjistil, protože i když obviněným zmiňovaná věc obviněného Pavla Ryvoly s jeho trestní věci souvisí, nejde o věc totožnou, a byla vedena proti jinému obviněnému.

Tento závěr učinil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 11 Tvo 18/2023, ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tvo 6/2023, nebo ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 11 Tvo 29/2020, zejména však na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16, podle něhož k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existenci takového vztahu.

K jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení.

O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak. Veden těmito zásadami, když Vrchní soud přezkoumal rozhodnutí Městského soudu, neshledal v obsahu porovnávaných věcí takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že jmenovaní soudci si mohli v původní věci obviněného Pavla Ryvoly udělat takový vztah k následné projednávané věci obviněného Radka Neymona, že by bylo možné dovodit, že by z tohoto řízení byly vyloučeni pro podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.

36. S těmito závěry obou soudů se Nejvyšší soud ztotožnil a zejména k argumentům uvedeným stížnostním soudem dodává ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/2004, že „nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce.

Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje“. Ve smyslu tohoto přístupu k pojednávané problematice se zabýval tím, jak se soudci JUDr. Richard Petrásek a JUDr.

Alexander Sotolář vyjadřovali v rozhodnutích, z nichž obviněný jejich podjatost ve své trestní věci shledával, a zabýval se tím, jaké argumenty vznášeli v rozhodnutí Městského soudu v Praze v obviněným zdůrazňovaných. Podle obsahu jeho usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 340/2018 (č. l. 2938 spisu 2 T 71/2017), jímž bylo z podnětu TJKT a státního zástupce zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 71/2017, jímž bylo podle § 79d odst. 8 tr. ř. zrušeno zajištění uváděných nemovitostí, shledal, že předseda senátu ve věci 7 To 340/2018 JUDr.

Alexander Sotolář poté, co konstatoval objektivně zjištěné skutečnosti, s odkazem na § 101 odst. 2 tr. zákoníku a jeho význam zdůvodnil, že pokud věci náleží jiné osobě než pachateli, na kterou jí pachatel převedl, ve věci přicházelo do úvahy postupovat podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, což však soud prvního stupně nebral do úvahy, a proto mu uložil, aby se touto skutečností zabýval. Z obsahu tohoto rozhodnutí je patrné, že žádný konkrétní vztah s obviněným Radkem Neymonem nebo se společností Kingston zde najít nelze, neboť odůvodnění tohoto usnesení se nese v ryze objektivní poloze posuzované problematiky.

V usnesení ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 7 To 107/2019 (č. l. 3067 spisu 2 T 71/2017) Městský soud v Praze podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 28. 1. 2019 sp. zn. 2 T 71/2017, jímž bylo podle § 101 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku uloženo zabrání předmětných nemovitostí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Městský soud v Praze poukázal na napadené rozhodnutí i na obsahy stížnosti odsouzeného Pavla Ryvoly a společnosti SPORT INVESTIMENTS jako zúčastněné osoby, která zejména namítala, že jí toto právo dostatečně přiznáno nebylo, a zopakoval stav v této věci, její průběh i stav řízení, poukázal na ustanovení § 230 tr.

ř. a jeho uplatnění v daném řízení.

Zabýval se tím, v čem shledal nezákonnost postupu soudu prvního stupně (že v souladu se zákonnými podmínkami nezacházel se zúčastněnou společností, pro uvedený postup v daném stadiu řízení nebyly splněny podmínky a rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné), zopakoval možnost uplatnění ustanovení § 101 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na § 135b tr. zákoníku týkající se výnosů trestné činnosti s konstatováním, že v posuzované věci odsouzenému Pavlu Ryvolovi předmětné nemovitosti nepatřily, ale patřily zúčastněné osobě společnosti SPORT INVESTIMENTS, a uložil soudu, aby v dalším řízení reagoval na žádost této zúčastněné společnosti.

Po obsahové stránce jde o věcné a objektivní argumenty vyplývající ze zjištění ve věci učiněných nebo z obsahu zákonných ustanovení, a z ničeho nelze shledat, že by se senát tohoto soudu jakkoli zmiňoval o postavení anebo vztahu obviněného Radka Neymona k tomu, co je mu nyní kladeno za vinu. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 7 To 183/2021 (č. l. 3502 sp. zn. 2 T 71/2017), jímž byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zúčastněné osoby společnosti SPORT INVESTMENTS, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4.

11. 2020, sp. zn. 2 T 71/2017, kterým tento soud jednak zamítl podle § 79f odst. 2 tr. ř. a contrario žádost uvedené zúčastněné osoby na zrušení zajištění předmětných nemovitostí, a jednak podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku uložil jejich zabrání, rovněž neplyne žádné hodnocení týkající se dovolatele co by obviněného. V obsáhlém odůvodnění je rozveden celý stav řízení, včetně obsahu výpovědí svědků zastupujících předmětnou společnost, jakož i jinak vystupujících v daném řízení obviněného Pavla Ryvoly, včetně rozhodnutí civilních soudů v této věci a dotýkající se předmětných nemovitostí, jakož i mnoha dalších důkazů, které jsou co do jejich obsahu v odůvodnění konstatovány (viz body 4.

až 38. předmětného usnesení), a zabýval se podstatou trestní věci obviněného Pavla Ryvoly, za níž považoval jeho snahu vyvést předmětné nemovitosti z majetku TJKT do majetku společnosti SPORT INVESTMENTS výrazně pod nižší cenou, a to rozvedením postupu jednotlivých právních subjektů, které se postupně do konkrétních transakcí plynoucích z uzavřených smluv zapojily, aby mohl konstatovat, že předmětné nemovitosti odsouzené osobě v posuzované trestní věci nepatří. Pokud v bodě 43. tohoto usnesení zmínil Radka Neymona, pak jen jako osobu zastupující společnost Kingston jako budoucího prodávajícího, a uvedl další skutečnosti, které vyplynuly z jím popsaných smluvních podkladů, a to v návaznosti na souvislosti zjištěné i u obchodní společnosti SPORT INVESTMENTS.

Rovněž konstatoval stav plynoucí ze zpráv České spořitelny a okolnosti, za kterých byla kupní cena za předmětné pozemky poukázána na bankovní účet společnosti Kingston, jejímž jediným jednatelem byl Radek Neymon, a rovněž konstatoval i následný převod předmětných pozemků na společnost ReDeKa, jak rovněž plynulo z obsahu předmětných důkazů, jež konstatoval. V bodě 44.

se soud zabýval dalšími okolnostmi a poukazoval na to, že „s nemovitostmi nakládal Radek Neymon, rodinný přítel L. B. W., za přispění J. R., právního zástupce Radka Neymona, což vyplývá zejména z výpovědi svědka Ž., ale i S., když svědek J. Ž. uvedl, že L. B. W. mu představil Radka Neymona jako vlastníka areálu, a když dále uvedl, že vlastníkem předmětných pozemku byla společnosti SPORT INVESTMENTS, ve které byla v té době jediným společníkem offshorová společnost a že když chtěli iniciovat schůzku, kde jim budou představeni lidé, kteří stojí za offshorovou společností, a tak na tuto schůzku přišel pan Radek Neymon, bratr pana Neymona, J.

R. a R. CH., přičemž následně už potom vždycky jednali jen s panem Neymonem a panem R. a když svědek S. uvedl, že za firmu Quick Investments LLC se sídlem v USA, z jejich pohledu kupujících, jednal výhradně Radek Neymon…“. Je tedy zjevné, že Městský soud v Praze při uváděných skutečnostech vycházel z výpovědí uvedených svědků Žáka a S., a toliko konstatoval jejich obsah, jak byl ve spise zaznamenán.

37. Zejména z tohoto posledního obviněným zmiňovaného usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud shledal, že tento soud poukazoval na postavení obviněného Radka Neymona v celém kontextu na sebe navazujících transakcí, a to s konkrétními skutečnostmi, jak z výše uvedené citace vyplývají. Lze tedy souhlasit s obviněným v tom, že pokud jde o jeho faktické a formálně zaznamenané zapojení do tohoto na sebe navazujícího komplexu smluv a ujednání, mohl se soud s ním seznámit a není také pochyb o tom, že takový poznatek učinil v uvedeném řízení týkajícím se trestného jednání obviněného Pavla Ryvoly a v návaznosti na něj i v rámci rozhodování o zabrání předmětných nemovitostí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr.

zákoníku v jeho trestní věci vedené u obviněného soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 T 71/2017. Takové konstatování však samo o sobě nevede, a ani vést nemůže k potvrzení názoru obviněného, že již tímto samotným vyložením obsahu jiných důkazů, v níž byla činnost Radka Neymona, avšak pouze jako obchodního subjektu, mapována či popisována, nemůže vést k závěru o tom, že již tím si jmenovaní soudci učinili zjištění o tom, že jde o trestnou činnost obviněného a že jej již v této fázi řízení za obviněného považovali.

Takový závěr by byl v rozporu s výše citovanou judikaturou, a navíc pro něj fakticky v obsahu věci nic nesvědčí. Z argumentace, jakou Městský soud použil v posuzovaném usnesení k tomu, aby pro své rozhodnutí týkající se jiné věci a jiného obviněného, popsal i činnosti a participace Radka Neymona v jejím průběhu, nesvědčí o ničem jiném než o tom, že soud tím vysvětloval to, jak se předmětné pozemky přelévaly do dalších společností, což bylo důležité pro jeho závěr o možnosti rozhodnout objektivně o jejich zabrání.

V žádném směru v rámci tohoto transparentního vyložení obsahu výpovědí jiných svědků a konstatování postavení Radka Neymona vyplývající z provedených důkazů nemůže v této věci vést k závěru, že Městský soud v Praze již tím presumoval vinu obviněného Radka Neymona, nebo jej stavěl do role obviněného nebo jinak naznačoval, že by se na trestném jednání Pavla Ryvoly jako obviněný podílel. Nejenomže v obsahu posuzovaného rozhodnutí žádný takový argument není výslovně uveden, ale ani výkladem jednotlivých uváděných skutečností, v nichž je Radek Neymon citován, nelze dovodit, že by již v této fázi jediného trestního řízení byla jeho vina jakkoliv předestírána či jinak naznačována.

Nic takového se z obsahu popsaného rozhodnutí dovodit nedá. Pro tento závěr se Nejvyšší soud kromě principů uvedených ve výše citované judikatuře Českých soudů vyjadřujících se k vymezení podjatosti soudce, zabýval i tím, do jaké míry uvedené konstatování Městského soudu v Praze v bodech 43 a násl. uváděného usnesení ohledně Radka Neymona bylo porušením presumpce neviny, a tím i nestranný pohled soudce podle judikatury ESLP.

38. V tomto směru je vhodné poukázat na to, že nestrannost soudce může být předpokládána tam, kde dřívější rozsudek již obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný několika osobami (srov. rozsudky ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 56 § 59, ve věci Rojas Morales proti Itálii ze dne 16. 11. 2000, stížnost č. 39676/98, § 33, ve věci Rudnichenko proti Ukrajině ze dne 11. 7. 2013, stížnost č. 2775/07, § 116, a další), a to zejména tam, kde dřívější rozsudek obsahuje konkrétní kvalifikaci účasti stěžovatele, neboť je třeba mít za to, že souzená osoba následně naplnila všechny znaky nezbytné pro spáchání trestného činu.

V okolnostech konkrétního případu lze takové prvky považovat za předjímání otázky viny projednávané v následném řízení, což může vést k objektivně oprávněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má předpojatý názor na podstatu případu a osoby souzené v následném soudním řízení. Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména tam, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ze dne 16.

2. 2021 ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 44.). Nutno je rovněž zdůraznit, že pouhá skutečnost, že soudce prvního stupně učinil předchozí rozhodnutí týkající se stejného trestného činu, nemůže vyvolávat sama o sobě důvodné obavy ohledně jeho nestrannosti týkající se rozhodnutí v přípravném řízení. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodl o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již spoluobviněného soudil v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nepodjatosti tohoto soudce v následné věci.

Zejména ve složitém trestním řízení, jehož se účastní několik osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy nalézacího soudu na účast třetích osob, které mohou být později souzeny odděleně, nezbytné pro posouzení viny těch, kdo jsou souzeni (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 47.). Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména tam, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16.

2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 48., obdobně již dříve ve věci Karaman proti Německu ze dne 27. 2. 2014, stížnost č. 17103/10, či ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku ze dne 23. 2. 2016, stížnost č. 46632/13 a 28671/14).

39. Je však třeba zdůraznit, že řešená problematika vychází rovněž z komunitárního práva, konkrétně ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále „Směrnice“). Tato Směrnice stanoví minimální pravidla týkající se některých aspektů presumpce neviny a vztahuje se na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení, použije se ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou až do okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí. Podle jejího čl. 3 členské státy Evropské unie zajistí, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Podle čl. 4 mají zajistit přijetí opatření nezbytných k zajištění toho, aby do doby prokázání viny podezřelé nebo obviněné osobě zákonným způsobem nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině, označována za vinnou. Ve vztahu k této Směrnici již rozhodoval SDEU v rozsudku ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-377/18, anebo v rozsudku ze dne 6. 6. 2019, ve věci C-440/2019 P, v níž vyložil v bodech 62. až 66. s odkazem na judikaturu ESLP, že zásada presumpce neviny je porušena, jestliže soudní rozhodnutí či úřední akt týkající se osoby obviněného v případě, že nebyl vydán pravomocný odsuzující rozsudek, jasným způsobem konstatuje, že dotčená osoba spáchala předmětný trestný čin. SDEU trval na tom, že soud by neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž aktuálně rozhoduje. Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotčených třetích osob, což by později mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení (srov. bod 63. cit. rozhodnutí). Obdobně k lze poukázat i na rozsudek ESLP ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021, stížnost č. 63073/19.

40. Jak Nejvyšší soud již shora uvedl, v obsahu posuzovaného rozhodnutí nelze shledat takové informace, u nichž by bylo možné dovozovat ze strany senátu Městského soudu v Praze takové argumenty, na jejichž základě by mohla vyvstat pochybnost ve vztahu k rozhodování o vině obviněného Radka Neymona v posuzované trestní věci, kde je stíhán pro zločin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jímž se podílel na trestné činnosti obviněného Pavla Ryvoly popsané a posouzené ve věci Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 71/2017, což již z povahy tohoto vzájemného napojení obou uvedených trestných činů předpokládá konstatování obdobných skutkových zjištění v každé z nich, a nelze proto automaticky jen v této skutečnosti shledávat takový vztah, který by zakládal důvod pro podjatost soudců, jestliže titíž rozhodovali v každé z těchto odlišných věcí.

41. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v nyní projednávané trestní věci při posuzování otázky nestrannosti jmenovaných soudců a respektování práva na presumpci neviny dospěl k závěru, že Městský soud v Praze neporušil pravidla spravedlivého procesu a nezpronevěřil se zásadám nestranného a spravedlivého rozhodnutí, a proto členové senátu 7 To JUDr. Richard Petrásek a JUDr. Alexander Sotolář, kteří rozhodovali ve věci obviněného Radka Neymona, nebyli vyloučeni z rozhodování ve smyslu důvodů § 30 odst. 1 tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto nebyl naplněn.

b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

42. Obviněný v dovolání vytýkal prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soudy provedené důkazy interpretovaly v jeho neprospěch a nevypořádaly se s jeho obhajobou, resp. odvolací soud dotvářel na základě vlastní úvahy zjištění, která z provedených důkazů neplynou, a to zejména ve vztahu k závěrům o naplnění subjektivní stránky jemu za vinu kladeného činu, zjištěné výši škody a výroku o náhradě škody, a v té souvislosti poukazoval na konkrétní obsah jím uváděných a citovaných svědeckých výpovědí, shledával v tomto postupu soudů obou stupňů extrémní nedostatky, pro něž rozhodnutí nemohou obstát, protože jeho vina nebyla dostatečně objasněna. Vytýkal též, že soudy nedůvodně zamítly návrh na výslech Ing. Petra Pohla, Ph.D., a odvolací soud řádně nevysvětlil ani to, proč se nepřiklonil ke znaleckému posudku Ing. Anny Sidákové (č. l. 64 až 74). Též namítal vzhledem k těmto nedostatkům porušení zásady in dubio pro reo.

43. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

44. Takto vymezený dovolací důvod obviněný výhradami v dovolání částečně naplnil v alternativě, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly nedůvodně provedeny. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda v této části je dovolání opodstatněné.

45. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud obviněným spatřované nedostatky neshledal a lze zmínit, že uváděné argumenty jsou obdobou těch, s nimiž se již v průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně tyto soudy vypořádaly, resp. odvolací soud reagoval na ty, které obviněný vytýkal vůči soudu prvního stupně, jenž provedl dokazování, jehož obsah zaznamenal v bodech 2. až 37. svého rozsudku. Neprovedl důkazy, jež obviněný navrhoval, a to výslechy JUDr. Jana Holáska a znalce Ing. Petra Pohla, Ph.D., které zamítl pro nadbytečnost, což vysvětlil v bodě 38. svého rozsudku. Obdobně i odvolací soud se touto námitkou obviněného z podnětu jeho odvolání zabýval a úvahy o správnosti postupu soudu prvního stupně rozvedl v bodě 9. svého rozsudku. Pokud obviněný tento postup v rámci podaného dovolání znovu vytýkal, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v tomto směru vady neshledal, protože se soudy nezpronevěřily svým povinnostem, neboť se předmětným návrhem zabývaly a své důvody, proč požadované dokazování nerealizoval, soud prvního stupně vysvětlil. Nejde tudíž o tzv. opomenutý důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný a stejně tak nestanoví, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, či ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022, aj.). Soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).

46. Nutno přisvědčit soudům obou stupňů, že dokazování, které soud prvního stupně provedl, bylo dostatečné při zjištění rozhodných skutečností, které byly určující pro závěr o vině obviněného, a nelze mu přisvědčit ani v tom, že by soudy, zejména odvolací soud, deformovaly provedené důkazy a že by na vinu obviněného usuzovaly z jiných než z dokazování vyplývajících a v jeho rámci zjištěných skutečností. Obviněný v podaném dovolání obdobně jako v průběhu celého řízení zdůrazňoval, že nebylo prokázáno, že věděl o důvodu převodu nemovitostí v TJKT a že vystupoval jako faktický vlastník předmětných nemovitostí, a v té souvislosti poukazoval zejména na vadné hodnocení výpovědí L. B. W., R. V., J. Ž. a PhDr. Ing. Pavla Stevanoviče, které odvolací soud vadně interpretoval, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že soud prvního stupně obsah výpovědí těchto svědků popsal v bodech 9., 10. 13., 15. a hodnotil je způsobem odpovídajícím zásadám plynoucím z § 2 odst. 6 tr. ř.

47. Hodnocení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. je proces, který nespočívá jen na posouzení toho, co je obsah takové jedné výpovědi, vychází z hodnocení všech ve věci provedených důkazů a jejich vzájemného zhodnocení, tzn. jak jednotlivě, tak i ve všech souvislostech. Hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. musí soud provádět tak, že uváží všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy, že zkoumá, zda výpověď svědka je logická, zda se svědek případně i v okolnostech méně podstatných neodchyluje od své předchozí výpovědi, přičemž v případě odchylek musí soud dotazem zjišťovat, proč k nim ve výpovědi svědka dochází.

Při hodnocení důkazu pak vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti případných rozdílů v jeho výpovědích a z vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Aby mohl pak spolehlivě důkaz zhodnotit, musí vzít v úvahu i důkazy ostatní, posoudit případné rozpory mezi nimi, zkoumat, proč k nim dochází a jedině tak může získat bezpečný základ pro skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného (srov. rozhodnutí č. 30/1966-I. Sb. rozh. tr.). S ohledem na tyto zásady Nejvyšší soud nezjistil, že by soudy uvedené zásady nerespektovaly.

U žádného z těchto svědků nezjistily, že by z jimi uváděných výpovědí vyplynuly jiné skutečnosti, než které braly soudy pro své závěry do úvahy. Zejména soud prvního stupně v bodě 41. rozvedl, které skutečnosti a z jakých důkazů považoval za potřebné a dostatečné pro své závěry. Z obsahu tohoto vysvětlení plyne logická návaznost na jednotlivé skutečnosti, o nichž vypovídali zejména svědci J. Ž. a P. S., které jsou rovněž i doplňovány nejen svědectvími dalších osob, ale mimo ně i listinnými podklady, především smlouvami a stavy rozhodných účtů vedených u předmětných bank, kde se promítaly na smlouvy navazující částky, za němž byly nemovitosti prodávány.

Není účelem dovolacího řízení, aby zde byly opakovány jednotlivé důkazy ani to, jak znovu opakovat, jak je soud prvního stupně hodnotil, protože pro podrobné doložení správnosti úvah slouží rozhodnutí soudu prvního stupně, na jehož bod 41. v návaznosti na ostatní části tohoto rozsudku lze pro stručnost odkázat. Podstatné je, že Nejvyšší soud v postupech, které soud prvního stupně dostatečně jasně popsal, vyplývá způsob, jakým provedené důkazy hodnotil, a je zjevný poznatek, že jeho úvahy a závěry nesvědčí o nedostatcích, které by mohly mít za následek jejich zkreslení nebo vadnou interpretaci, když soud i při hodnocení obsahu jednotlivých důkazů své závěry činil v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr.

ř. Především vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného, když poukázal na její vnitřní rozpornost i na to, že se neshoduje s výpověďmi dalších konkrétně uvedených osob. Uvedené důkazy rovněž konfrontoval s dalšími ve věci zajištěnými důkazy.

48. V rozsudku soudu prvního stupně je zaznamenán postup tohoto soudu při provádění i hodnocení důkazů, v němž Nejvyšší soud neshledal nedostatky, na něž obviněný v dovolání upozorňoval, protože i když lze ve výpovědích svědků seznat drobné nepřesnosti, nelze učinit závěr o tom, že výpovědi obviněným uváděných svědků jsou nevěrohodné. Hodnocení důkazů je totiž proces, při kterém soud ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Musí vzít v úvahu i důkazy ostatní, posoudit eventuální rozdíly mezi nimi a podle vnitřního přesvědčení všestranně na zásadách logiky učinit přesvědčivý závěr, který je založen na analytické a syntetické metodě, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41). Posoudí-li se postup soudů, závěry vzešlé z hodnocení důkazů nevzbuzují s ohledem na tato kritéria pochybnosti, protože v nich není patrné pominutí uvedených pravidel ani libovůle či jiná snaha o zkreslení zjištěných skutečností.

49. Ani odvolací soud se svým povinnostem nezpronevěřil. Nelze se ztotožnit s námitkou obviněného, že deformoval provedené důkazy a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, protože takové nedostatky z jeho obsahu neplynou. Zabýval se mimo jiné námitkou obviněného o nesprávných závěrech o jeho zavinění (viz bod 12. rozsudku), kde v souladu se soudem prvního stupně doložil, že obviněný jednal úmyslně. Je sice třeba připustit, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který shledal, že obviněný jednal podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v úmyslu přímém (viz bod 50. rozsudku soudu prvního stupně), ve prospěch obviněného v reakci na jeho odvolací výhrady uzavřel, že u něj šlo nejméně o úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že obviněný byl srozuměn s tím, že nemovitosti byly na společnost SPORT INVESTMENTS převedeny na základě trestného jednání Pavla Ryvoly. Ve vztahu k němu rovněž vysvětlil, proč nebylo možné uvěřit jeho obhajobě o rozhodné roli svědka B. L. W., na jehož jednání se obviněný odvolával, neboť zásadně v souladu se soudem prvního stupně shledal, že v tomto směru nebyla obhajoba obviněného, jak plyne z konkrétně zmíněných listinných důkazů, doložena (srov. body 13. až 15. rozsudku odvolacího soudu). Závěr o tom, že obviněný jednal úmyslně, vyplývá z činu, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který má podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a je doložen dostatečnými skutkovými okolnostmi, které zejména soud prvního stupně vyložil a rozhodné skutečnosti k němu se vztahující vysvětlil způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti.

50. Rovněž k výši způsobené škody a rozsahu prospěchu, též i k výroku o přiznaném nároku na náhradu škody, a to i ve vztahu k oprávnění poškozené společnosti ReDeKa, provedl soud prvního stupně potřebné a dostačující dokazování, o čemž svědčí nejen výpovědi svědků, jak jsou výše uvedeny, ale uvedené skutečnosti plynou i z obsahu výpovědí i dalších osob, zejména však z obsahu smluv, notářského zápisu a dalších listin, smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti SPORT INVESTMENTS, smlouvy o smlouvě budoucí, a dalších kontraktů rozvedených a popsaných soudem prvního stupně v bodech 25.

až 29. jeho rozsudku. Podstatnými byla i sdělení České spořitelny, v nichž se promítají finanční pohyby na účtu společnosti Kingston s dispozičním právem obviněného, kde je patrný pohyb jednotlivých transakcí (srov. bod 30. rozsudku soudu prvního stupně). Odkázat pro úplnost lze na další provedené důkazy (viz body 31. až 36.). V bodě 42. soud vysvětlil, že hodnota předmětných nemovitostí byla stanovena posudkem znaleckého ústavu Equity Solution Apparaisals, s. r. o., což byla částka určená jako jejich obvyklá cena v roce 2015, což soud považoval za výši majetkového prospěchu, který byl jednáním obviněného získán pro společnost KINGSTON.

V tomto směru soud vysvětlil, z jakých důvodů pro své závěry nevycházel ze závěrů společnosti Value, spol. s r. o., v němž byly předmětné pozemky oceněny na částku 5.770.000 Kč, a vyložil, že jí předložené vyčíslení nesplňovalo kritéria znaleckého posudku, a proto k jí učiněným závěrům nepřihlížel (srov. bod 47.). Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně pro závěry o výši škody i prospěchu vycházel z důkazních prostředků, z nichž vyplynuly důkazy, které dávají potřebný podklad pro závěry vztahující se k těmto základním znakům posuzované skutkové podstaty a jsou dostatečným podkladem i pro závěry významné pro rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody, včetně objasnění oprávněného subjektu tuto škodu na obviněném požadovat, jak bude z hledisek hmotněprávního posouzení uvedeno níže.

51. Uvedenými skutkovými závěry se zabýval k obdobným námitkám obviněného i odvolací soud, který podrobně na výhrady obviněného reagoval, když nejprve v bodech 15. až 18. na podkladě důkazů provedených soudem prvního stupně shrnul průběh jednotlivých transakcí a rolí obviněného v nich (srov. body 15. až 19.rozsudku odvolacího soudu) a následně vysvětlil i způsob, jakým soud objasnil tzv. čistý prospěch a způsobenou škodu, která vznikla společnosti ReDeKa (viz body 25. a 26. rozsudku odvolacího soudu). Přisvědčil soudu prvního stupně, že bylo objasněno výsledky provedeného dokazování, že výši prospěchu činí znalecky zjištěná hodnota předmětných nemovitostí, které na sebe na základě jednání obviněného převedla společnost KINGSTON, a tedy představuje částku 42.456.000 Kč, jak plyne mimo jiné i z výpovědi zpracovatelky znaleckého posudku Ing. Lenky Hluší. Odvolací soud důvodně poukázal na to, že výše hodnoty těchto nemovitostí nevzbuzuje pochybnosti s ohledem na to, že v řízení o predikativním trestném činu obviněného Pavla Ryvoly byla jejich cena určena na částku 57.616.000 Kč. Odvolací soud se též přiklonil k závěrům soudu prvního stupně o výši způsobené škody, která vznikla společnosti ReDeKa, která od společnosti KINGSTON předmětné pozemky zakoupila za částku 32.100.000 Kč, jíž byla tato kupující schopna uhradit, což také učinila. Vznik škody představuje skutečnost, že tyto pozemky byly jako vyvedené z majetku TJKT trestnou činností obviněného Pavla Ryvoly zabrány a propadly státu a finanční prostředky, které za ně uhradila, jí nebyly vráceny. Odvolací soud rovněž k námitkám obviněného vysvětlil, že pro vrácení kupní ceny není důvod, protože společnost ReDeKa získala pozemky poté, co byly převedeny v důsledku predikativní trestné činnosti (viz bod 26. rozsudku soudu druhého stupně).

52. Odvolací soud i v dalších částech svého rozhodnutí reagoval na výhrady obviněného a s jím uváděnou obhajobou se vypořádal v bodech 16. až 24., na něž postačí pro stručnost rovněž odkázat, neboť z nich neplyne nedodržení zákonných pravidel řádného přezkoumání věci podle hledisek § 254 odst. 1 tr. ř., ale naopak snaha vypořádat se se všemi rozhodnými namítanými skutečnostmi.

53. Výhradám obviněného proti způsobu, jakým se odvolací soud věnoval v odvolání namítaným vadám, nelze přisvědčit, protože soud druhého stupně splnil své povinnosti, neboť v rámci odvolacího řízení se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), neboť odvolací soud se při zamítnutí odvolání (k němuž v posuzované věci vyjma výroku o náhradě škody přistoupil) může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.). Porušením práva na spravedlivý proces není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.), nebo na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance, jak bylo uvedeno výše (též srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).

54. Nejvyšší soud se neztotožnil s obviněným ani v tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné, protože by o takové rozhodnutí šlo jen tenkrát, kdyby z odůvodnění nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. že by odůvodnění nevyhovovalo zákonným hlediskům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02). Posuzované rozhodnutí splňovalo potřebné parametry, protože odvolací soud, který vycházel z rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž se zabýval a na jeho správné závěry navázal, respektoval princip práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť dodržel povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, tzn. že postupoval v souladu s podmínkami stanovenými § 125 tr. ř. Při posuzování odvolání obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral zkoumané námitky, pokud byly smysluplné a relevantní. Při neexistenci závažných nedostatků nebo nevyjasněných rozporů shledal, že bylo prokázáno s nejvyšším stupněm jistoty, že se obviněný dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, když nedošlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny (viz též a contrario nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06).

55. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů ke zmíněným námitkám obviněného podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a v nich zaznamenaného rozsahu provedeného dokazování neshledal, že by výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním byly důvodné. Naopak může konstatovat, že dokazováním soudy vyčerpaly důkazní možnosti, dostály svým povinnostem a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). V dokazování není patrné žádné, natož extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, neboť ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

56. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily rozhodné skutečnosti, z nichž lze vycházet pro posouzení správnosti právních úvah, a nedopustily se pochybení, jež by založilo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

c) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

57. Výhrady obviněného směřovaly na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i proti hmotněprávním závěrům, jež obviněný spatřoval v právním posouzení subjektivní stránky, způsobeném prospěchu či výši škody, též ve vadnosti výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu. K těmto námitkám je vhodné v obecné rovině uvést, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 dost. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Toto zákonné ustanovení vyjadřuje požadavek, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je uveden v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění.

Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

58. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369)].

59. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné výrok o náhradě škody (§ 228, § 229 tr. ř.) napadat z důvodu porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004 (uveřejněné pod v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974), obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 485/2014].

60. Obviněný prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu vytýkal (kromě výše rozvedených výhrad, že nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování a jde jen o volnou úvahu odvolacího soudu), že závěr odvolacího soudu o tom, že jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, je zcela nesprávný proto, že s ohledem na trestnou činnost prokázanou obviněnému Pavlu Ryvolovi z ničeho nevyplynulo, že by se na jeho trestném jednání podílel i někdo jiný, a nebylo prokázáno, že by se na něm podílel právě dovolatel, protože o tom neexistuje žádný důkaz, a nelze jeho vinu dovodit jen na základě jeho účasti na předmětných členských schůzích.

Proto považoval za vadný závěr, že věděl cokoliv o jakémkoli trestném činu. Ani ze skutečnosti, že podával dne 16. 4. 2015 u policejního orgánu ve věci stíhaného Pavla Ryvoly vysvětlení, nelze dovozovat, že se na jeho činu podílel a že o něm věděl. Podle obviněného ani jiné důkazy, o něž soudy závěr o subjektivní stránce opřely, nic o jeho zavinění nevypovídají. Takto formulované výhrady jsou zásadně námitkami skutkové povahy, protože obviněný jimi neargumentuje vadností právních závěrů, ale zásadně se opírá o nedostatky ve skutkových okolnostech.

Nejvyšší soud však vycházel z toho, že na subjektivní stránku je možné usuzovat jen z okolností objektivní povahy, a tedy je možné ji vyvozovat z těch skutečností, za kterých byl čin spáchán. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

61. Nejvyšší soud se zaviněním obviněného zabýval a konstatuje k němu, že je podle § 15, 16 tr. zákoníku vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností a má zásadní význam pro nedbalostní zavinění. Zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné (např. pachatel, který v úmyslu usmrtit poškozeného na něj několikrát vystřelí a zasáhne ho opakovaně do prsou, nemůže vědět s naprostou jistotou, že ho usmrtil, a to na rozdíl od pachatele, který sekerou zcela oddělí hlavu poškozeného od jeho těla). Složka vědění zahrnuje nejen vědění skutečné, aktuální, ale i potenciální, tedy možnost takového vědění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 325, 326).

62. Obviněný byl uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, podle něhož se tohoto zločinu dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

63. Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného trestného činu dopustil podle rozsudku soudu prvního stupně v alternativě, že převedl na jiného věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky a takovým činem získal pro jiné prospěch velkého rozsahu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud je vázán výhradami obviněného uplatněnými v dovolání, je třeba předeslat, že obviněný použití uvedeného ustanovení v rámci právního posouzení nevytýkal, a proto námitky směřující proti subjektivní stránce a do okolností, na jejichž základě byl zjištěn značný prospěch a škoda, nebyly řešeny s ohledem ani na otázky časové působnosti zákonů z hlediska § 2 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu pozdějších zákonných změn, a tudíž se Nejvyšší soud správností použité právní kvalifikace z hlediska těchto skutečností, které nebyly namítány, nezabýval.

64. V daném znění § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku zkoumal z podnětu námitek obviněného otázku zavinění obviněného k jednotlivým znakům této skutkové podstaty s ohledem na to, jak se jí soudy obou stupňů zabývaly, k čemuž lze předeslat, že soud prvního stupně u obviněného shledal naplněným přímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zatímco odvolací soud v bodě 12. svého rozsudku rozvedl, že šlo o úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a zabýval se i srozuměním obviněného ve smyslu odstavce 2 tohoto ustanovení. V dané situaci, kdy odvolací soud uvedené závěry učinil ve prospěch obviněného, nebyl prostor pro to, aby Nejvyšší soud se odlišností názorů obou soudů zabýval, a tedy vycházel z úvahy odvolacího soudu pro obviněného příznivější s tím, že zkoumal srozumění obviněného s ohledem na výsledky provedeného dokazování. Odvolací soud k tomu vysvětlil, proč shledal, že nebylo možné vycházet z obhajoby obviněného, že o trestném činu obviněného Pavla Ryvoly nevěděl, a netušil ani v době, kdy před policií podával vysvětlení dne 16. 4. 2015, při vědomí, že věc byla označena jako „Ryvola Pavel, porušení povinnosti při správě cizího majetku“, že jde o trestné jednání spojené s předmětnými nemovitostmi. Odvolací soud tomuto jeho vysvětlení neuvěřil stejně jako tomu, že o trestném jednání obviněného Pavla Ryvoly a jeho dopadu na vyvedený majetek nevěděl, k čemuž odkázal na rozhodné výsledky provedeného dokazování, z něhož vyplynulo mnoho jiných momentů, které spolu souvisely a které dávaly dostatečný rámec pro závěr o tom, že obviněný byl s jednáním Pavla Ryvoly a jeho důsledcích srozuměn. Důvodně, jak podrobně popsal, dospěl k závěru, že obviněný další transakce, jak mu jsou kladeny za vinu, učinil ve smyslu podmínek daných § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním, že jde o nemovitosti, které byly získány trestnou činností, do níž byl v tzv. skutkové větě výroku o vině popsaným způsobem zasvěcen.

65. Nejvyšší soud k uvedeným úvahám, které vycházejí z učiněných skutkových zjištění, pro úplnost doplňuje, že podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může zákonem předpokládané porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění obviněného vyplývá z toho, že znal všechny rozhodné okolnosti, za kterých byl čin spáchán. Přitom však byl srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jejího jednání, s kterým byl srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či rozhodnutí č. 3/2015 Sb. rozh. tr.).

66. Se zřetelem na hmotněprávní výhrady obviněného týkající se zejména některých skutkových okolností v dovolání výslovně zmíněných, z nichž dovozoval, že o zavinění soud rozhodl na základě nedostatečných důkazů, je třeba zmínit, že na zavinění je třeba usuzovat ze všech shromážděných a zjištěných skutečností a nelze se opírat jen o některé z nich. Nejvyšší soud naopak poukazuje na to, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy vycházely z celého souhrnu zajištěných a provedených důkazů a že ze všech skutečností je tedy zjevné, že soudy na subjektivní stránku usuzovaly nepřímo z okolností objektivní povahy, když na podkladě zásad logického myšlení posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovodily vnitřní vztah tohoto pachatele k povaze trestné činnosti jak jeho, tak i obviněného Pavla Ryvoly. Proto plně respektovaly způsob, jakým se má objasňovat subjektivní stránka, jakožto vnitřní vztah pachatele ke způsobenému následku, jestliže jej sám nedoznal (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03).

67. K výhradám obviněného proti postupu při zjišťování a vyčíslení škody a způsobeného rozsahu je třeba s odkazem na ustanovení § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku zmínit, že soudy důvodně na základě výsledků provedeného dokazování shledaly všechny rozhodné skutečnosti významné po právní závěr o tom, že obviněný zajistil trestným jednáním společnosti KINGSTON prospěch velkého rozsahu, který představoval částku 42.456.000 Kč, a odůvodnily použití kvalifikačního znaku podle § 214 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Zabývaly se skutkovými zjištěními, podle nichž k tomuto kvalifikačnímu znaku dospěly, jak plyne z výkladu shora, a rovněž z bodu 46. rozsudku soudu prvního stupně a z bodu 25. rozsudku odvolacího soudu. Šlo o čistou hodnotu nemovitostí, kterou v důsledku trestného jednání obviněného Pavla Ryvoly získal pro společnost KINGSTON.

68. K výhradám obviněného je dále třeba zmínit, že jím uváděné námitky proti výroku o jeho povinnosti uhradit škodu, v daném případě s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. souvisejí, protože z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný jím napadá výrok o náhradě škody, jejž považuje za nesprávný pro nedostatečnou aktivní legitimaci společnosti ReDeKa jako poškozeného v této trestní věci. Tyto výhrady splňují jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uvedená výhrada má povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974).

69. Pokud jde o jím vytýkanou výši způsobené škody, ta není znakem posuzované právní kvalifikace u trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Má v daném případě význam toliko pro závěr o tom, jaká škoda vznikla společnosti, na níž obviněný předmětné nemovitosti, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti, převedl, a tedy, jak zejména odvolací soud v bodě 26. rozvedl, je tvořena tou částkou, kterou společnost ReDeKa uhradila, přestože na ní trestnou činností získané nemovitosti nemohly fakticky přejít (s tím, že jí bylo zatajeno, že jejich původ je v trestné činnosti jiné osoby), tedy nemohly se stát jejím vlastnictvím, neboť na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 2 T 71/2017, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 7 To 183/2021, bylo rozhodnuto podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku o jejich zabrání, a podle § 104 odst. 1 tr. zákoníku jako zabraná věc připadly státu. Je tedy nepochybné, že částka 32.100.000 Kč, kterou za předmětné nemovitosti společnost ReDeKa uhradila a nebyla jí vrácena, je škodou, kterou obviněný této společnosti způsobil, a proto bylo zcela v souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti jak dovolatele, tak obviněné společnosti KINGSTON společně a nerozdílně tuto škodu uhradit. Z uvedených důvodů též plyne, že společnost ReDeKa je tím subjektem, jemuž byla trestným činem způsobena majetková újma, a byla oprávněna ve smyslu § 43 odst. 1, 3 tr. ř. navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost vzniklou majetkovou újmu uhradit. VIII. Závěr

70. Nejvyšší soud poté, co z výše rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. obsahově podřaditelné, avšak nedůvodné, jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 11. 2024 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu