USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční
věci oprávněného P. V., zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Říční 456/10, proti povinnému J. K., zastoupenému Mgr.
Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, za účasti
manželky povinného I. K., zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 4, pro 5 153 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 6255/2017, o dovolání povinného
a manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2024,
č. j. 16 Co 47/2024-684, takto:
Dovolání povinného a manželky povinného se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl výrokem I návrh povinného na
zastavení exekuce, vedené podle pověření Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9.
10. 2017, č. j. 15 EXE 6255/2017-24, Mgr. Janem Vedralem, soudním exekutorem
Exekutorského úřadu Praha 3, a výrokem II vyloučil k samostatnému řízení návrh
manželky povinného na částečné zastavení exekuce, vedené podle pověření
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 11. 2018, č. j. 15 EXE 4945/2018-24,
stejným exekutorem ohledně čtyř exekučních příkazů (příkazu ze dne 17. 10.
2017, č. j. 140 EX 00357/17-051, ze dne 7. 10. 2017, č. j. 140 EX 00357/17-040,
ze dne 23. 11. 2018, č. j. 140 EX 00311/18-009, a ze dne 30. 11. 2018, č. j.
140 EX 00311/18-016).
2. Soud prvního stupně uvedl, že zjištění a prokázání aktivně
započítávané pohledávky (pohledávky, kterou použil povinný k započtení) co do
důvodu a výše vyžaduje (mimo již provedeného) další rozsáhlé a složité
dokazování, které by vedlo k neúměrnému prodloužení exekučního řízení. Následně
přijal závěr, že započítávaná pohledávka povinného je objektivně sporná
(nejistá nebo neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“) a k započtení
nezpůsobilá (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31
Cdo 684/2020). Soud vzal rovněž v úvahu, že námitka započtení sporné pohledávky
na vymáhaný závazek je uplatněna jako obrana v exekuci, přičemž povinný svůj
nárok již dříve uplatnil u soudu, avšak bez meritorního rozhodnutí. Domáhal se
určení, že vymáhaný závazek zanikl započtením (spis Městského soudu v Praze sp.
zn. 7 Cm 121/2017), přitom následně vzal svou žalobu zpět. Rovněž tak se
povinný soudně domáhal po oprávněném zaplacení svých pohledávek (spisy
Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 31 C 176/2017 a sp. zn. 28 C 29/2018),
avšak obě tato řízení byla z jeho vůle v roce 2020 (za trvání exekuce)
zastavena poté, co ve lhůtě jednoho roku po přerušení řízení nepodal žádost o
pokračování v řízení. Soud dále konstatoval, že pohledávky povinného mají původ
v jiném právním jednání (postoupená cena díla) než pohledávka oprávněného
(pohledávka ze směnky zajišťující půjčky povinnému).
3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání
povinného potvrdil usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku I. Při přezkumu
se zaměřil na skutečnost, že oprávněný již ve vyjádření k návrhu na zastavení
exekuce mimo jiné poukazoval na neurčitost jednostranného zápočtu (že z něj
není zřejmé, která z pohledávek povinného a v jaké výši byla započtena).
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně patrně považoval kompenzační
projev povinného implicitně za určitý, přistoupil-li ke zkoumání způsobilosti
pohledávek k započtení. Nato odvolací soud vyslovil závěr, že pohledávky nebyly
v kompenzačním projevu dostatečně specifikovány (není z něj patrno, která z
pohledávek povinného a v jaké výši zanikla). Takové neurčité jednání je
absolutně neplatné, resp. podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 zdánlivé, a
nelze k němu přihlížet. Zbývajícími námitkami (včetně otázky způsobilosti
pohledávek k započtení) se odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinný a jeho manželka
dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu tím, že vydal překvapivé rozhodnutí, že neprovedl výklad
kompenzačního projevu, ačkoliv jej označil za neurčitý, a že se nezabýval všemi
námitkami povinného, čímž měl porušit jeho právo na spravedlivý proces. Podle
dovolatelů odvolací soud sice zopakoval dokazování zápočtem vzájemných
pohledávek ze dne 8. 6. 2015, ale již povinného nepoučil podle § 118a odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále
též „o. s. ř.“) o právním názoru odlišném od názoru prvostupňového soudu, čímž
mu znemožnil procesní obranu a odchýlil se od nálezů Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 777/07, II. ÚS 3330/13 a I. ÚS 2502/09, případně od rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005. Odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou
Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 573/2005 a
28 Cdo 4418/2014), podle níž lze za absolutně neplatný pro neurčitost prohlásit
právní úkon jen tehdy, nelze-li jeho obsah vyjasnit ani výkladem, přičemž je
třeba upřednostnit takovou interpretaci právního úkonu, jež jeho neplatnost
nezakládá. Dovolatelé prosazují názor, že výkladem jednostranného zápočtu je
třeba dospět k závěru, že s ohledem na výši dvou dílčích pohledávek povinného
se zápočet nemohl týkat jeho pohledávky ve výši 245 732,09 Kč (pohledávka z
faktury č. 15311026), ale musel se týkat výhradně pohledávky z faktury č.
15311025, resp. její části ve výši 5 153 000 Kč. Dovolatelé vytýkají odvolacímu
soudu, že se nezabýval námitkou týkající se požadavku na spravedlivé uspořádání
právních vztahů mezi účastníky, otázkou vázanosti exekučního soudu právním
názorem trestního soudu na existenci pohledávky povinného, námitkou jednání
oprávněného v rozporu s dobrými mravy (který spatřují v tom, že oprávněný při
realizaci stavebních prací nesnižoval dluh povinného, „jak by se dalo
očekávat“, a nakonec ještě uplatnil zajišťovací směnku u soudu) a nezvážil
případně aplikaci § 10 odst. 2 o. z. Závěrem navrhli, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rovněž navrhli, aby Nejvyšší soud odložil právní moc usnesení odvolacího soudu
do právní moci rozhodnutí o dovolání.
5. Oprávněný ve svém vyjádření důrazně odmítl, že by soud povinnému
znemožnil procesní obranu ve vztahu k tvrzení o neurčitosti zápočtu. Oprávněný
neurčitost zápočtu namítal již ve vyjádření z 16. 11. 2017 (viz čl. 64 spisu)
včetně uvedení příslušné judikatury a povinný se k této otázce vyjadřoval v
řízení v prvním stupni. Když odvolací soud při jednání znovu prováděl důkaz
listinnou o jednostranném zápočtu, následně výslovně poskytl oběma stranám
prostor k vyjádření. Zatímco právní zástupce oprávněného opět poukázal na
neurčitost zápočtu, právní zástupce povinného nereagoval. Poučovací povinnost
soudu podle § 118a o. s. ř. navíc přichází v úvahu jen tam, kde uvedená tvrzení
a důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci. Jde o poučení o
procesních právech a povinnostech, nikoli o návod soudu, jak dosáhnout žádaného
výsledku. Tím by byla porušena zásada rovnosti účastníků, a tedy i právo na
spravedlivý proces. Odvolací soud se dostatečně věnoval i samotnému výkladu
zápočtu. V souvislosti s tím oprávněný též připomněl, že výzvou ze dne 16. 1.
2018 (viz čl. 189 spisu) se společnost povinného domáhala úhrady obou
fakturovaných částek v plné výši (výzva byla čtena jako důkaz při jednání dne
22. 9. 2021), ač pohledávky měly zčásti zaniknout oním zápočtem ze dne 8. 6.
2015. Závěr soudu o neurčitosti dotčeného kompenzačního projevu týkající se
aktivně započítávaných pohledávek, jejichž součet převyšuje pasivně
započítávanou pohledávku, se opírá o ustálenou judikaturní praxi vyjádřenou
např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1593/2023,
ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28
Cdo 1303/2018, nebo rozsudku ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019.
Argumentace povinného, že muselo být započítáváno jen proti větší z pohledávek,
naprosto neodpovídá textaci zápočtu. Podle oprávněného nebylo ani povinností
soudu reagovat na veškeré námitky povinného výslovně. Námitky totiž nemohly
napravit zdánlivost zápočtu a přivodit povinnému úspěch v řízení. Závěrem
připomněl, že povinný vedl v průběhu exekuce několik nalézacích řízení
týkajících se svých peněžních nároků vůči oprávněnému, avšak všechna byla z
vůle povinného zastavena (pro zpětvzetí a nepodáním žádosti o pokračování).
Není vůbec v rozporu s dobrými mravy, že jeho pohledávka nebude v exekučním
řízení prokazována, neboť měl dostatek prostoru k jejímu projednání v
nalézacích řízeních.
6. K otázce vázanosti exekučního soudu názorem trestního soudu
vyjádřeným ve zprošťujícím rozsudku oprávněný uvedl, že soud není nikdy vázán
odůvodněním rozhodnutí, ale toliko jeho výrokem o tom, že byl spáchán trestný
čin (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), a nikoli výrokem rozhodnutí, kterým vina nebyla
konstatována. Závěry trestního řízení nelze přenášet do exekučního řízení,
neboť obě řízení stojí na protichůdných zásadách. Povinný byl odvolacím soudem
osvobozen na podkladě principu v pochybnostech ve prospěch obviněného; naproti
tomu v občanském soudním řízení je na povinném, aby tvrdil a prokazoval svoji
aktivní pohledávku. Povinný závěry trestního soudu poněkud dezinterpretuje,
když tvrdí, že podle něj oprávněnému nic nedluží. Závěr soudu v trestním řízení
ve skutečnosti zněl, že finanční vztahy účastníků byly nepřehledné, a proto při
aplikaci zásady in dubio pro reo nelze vyvrátit obhajobu povinného, že
oprávněnému už nic nedluží (viz bod 44 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 71/2018).
7. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“.
8. Dovolací soud se předně zabýval otázkou přípustnosti dovolání
manželky povinného a dospěl k závěru, že k podání dovolání není subjektivně
oprávněna, neboť usnesení o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce,
vydané dne 28. 12. 2023, napadl odvoláním pouze povinný (viz čl. 666 spisu).
Dovolání manželky povinného proto odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a §
218 písm. b) o. s. ř.
9. Co se týká dovolání povinného, vystihuje tři okruhy otázek, při
jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury
(překvapivost rozhodnutí z důvodu absence poučení o odlišném právním názoru na
řešení věci, nedostatečnost výkladu kompenzačního projevu soudem tak, aby se
upřednostnila interpretace, jež nezakládá neplatnost právního úkonu, a
opomenutí soudu zabývat se všemi námitkami povinného).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné nejen pro
řešení otázek hmotného práva, ale i pro řešení otázek práva procesního. I
procesní pochybení (nesprávné právní posouzení otázky procesního práva) tedy
může být dovolacím důvodem, a to i v případě, že je dovolání podáno proti
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Podmínka přípustnosti zakotvená v §
237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí musí na vyřešení otázky procesního
práva záviset, je v případě dovolání podaného proti rozhodnutí o věci samé
naplněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení otázky procesního práva
vliv na výsledné rozhodnutí ve věci. Nelze-li přitom dovodit, že by bylo
rozhodnuto ve věci stejně (obsah výroku rozhodnutí by byl stejný), bez ohledu
na to, jak byla procesní otázka vyložena, není možné ani vyloučit, že její
výklad nemohl mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé a uvedená
podmínka bude splněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 5459/2014).
11. Dovoláním předestřené otázky přípustnost dovolání založit nemohou,
neboť postup odvolacího soudu byl souladný s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, na které poukazuje dovolatel, není v
projednávané věci použitelné, neboť reaguje na situaci, kdy odvolací soud
založil své rozhodnutí na nesprávných právních závěrech v důležitých otázkách
hmotného práva).
12. K otázce překvapivosti rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil již
mnohokrát. V usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, vyložil,
že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud oproti soudu prvního
stupně posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009). Překvapivými jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí,
jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou
věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo
5378/2007). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že
skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017).
Jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani
poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22
Cdo 1286/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2830/19, dále také rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 597/2022, k otázce
předvídatelnosti viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp.
zn. I. ÚS 2461/23, nebo nález ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, či ze
dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20).
13. Judikaturní praxe je též ustálena v tom směru, že k poučení podle §
118a odst. 2 o. s. ř. je třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o
posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá
názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní
kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 23. 6.
2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014).
Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale
provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.
přistupovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. II. ÚS
572/23, příp. nález ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3257/21, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne
25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, usnesení ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28
Cdo 4668/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavnho soudu ČR ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II.ÚS 2380/11, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 745/2021).
14. V projednávané věci se oprávněný již ve vyjádření k návrhu na
zastavení exekuce ze dne 16. 11. 2017 na čl. 64 spisu dovolával (vedle
neplatnosti postoupení pohledávek a jejich nezpůsobilosti k započtení)
neurčitosti samotného kompenzačního projevu, na niž povinný reagoval ve své
replice z 3. 1. 2018 na čl. 84b spisu. Odvolací soud pak na tuto zcela
konkrétní námitku oprávněného výslovně poukázal hned při zahájení jednání
soudu, u něhož byl povinný osobně přítomen i se svým právním zástupcem. Poté,
co zápočet ze dne 8. 6. 2015, založený na čl. 34 spisu, soud přečetl k důkazu,
poskytl účastníkům prostor k vyjádření a uplatnění účinné argumentace. Ten ale
povinný ani jeho zástupce nevyužili (a žádnou přesvědčivou argumentaci ve
prospěch určitosti zápočtu neuvádí ani v dovolání). S ohledem na shora uvedené
Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci k poučení podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. nebylo nutné přistupovat, neboť odvolací soud neposuzoval skutečnost,
kterou by žádný z účastníků řízení dosud nikdy netvrdil ani nepopíral. Platí
také, že usnesení odvolacího soudu je založeno na odlišném právním posouzení
zjištěného skutkového stavu věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8.
2013, sp. zn. 28 Cdo 27/2013), jinými slovy odvolací soud měl dostatek
skutkových zjištění pro přijetí závěru o neurčitosti kompenzačního projevu.
Nadto ani není pochyb, že odvolací soud stranám v projednávané věci poskytl
dostatek prostoru k případným tvrzením a návrhům ve vztahu ke všem relevantním
otázkám.
15. Dovolatel rovněž vytýká, že odvolací soud neprovedl výklad
kompenzačního projevu v souladu se základním výkladovým principem, jímž je
priorita výkladu nezakládajícího neplatnost jednání před výkladem, který
neplatnost zakládá. Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá.
Uvedený výkladový princip se totiž může prosadit tehdy, je-li výklad
nezakládající neplatnost jednání vůbec možný. Za situace, kdy soud dovodil, že
z kompenzačního projevu nelze zjistit, která ze dvou samostatně fakturovaných
pohledávek povinného a v jaké její části byla započtena, a tedy zanikla, nemůže
soud výkladem nahradit chybějící údaje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008). Povinný nyní považuje za logické,
že započetl výhradně část pohledávky z faktury č. 15311025 ve výši 5 153 000
Kč. Neméně logické se však jeví i to, že započtením by mohla zaniknout celá
pohledávka z faktury č. 15311026 a ve zbytku část pohledávky z faktury č.
15311025, takže by měl povinný za oprávněným nadále jen jednu pohledávku.
16. Přípustnost dovolání nezaloží ani procesní otázka nevypořádání všech
námitek povinného (požadavek na spravedlivé uspořádání právních vztahů,
vázanost exekučního soudu právním názorem trestního soudu na existenci
pohledávky povinného, jednání oprávněného v rozporu s dobrými mravy, aplikace §
10 odst. 2 o. z.). Řešení pro věc nepřípadných či již spolehlivě vyvrácených
námitek vzhledem k závěru odvolacího soudu ztrácí význam a jeví se zbytečným.
17. Protože povinný nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání
povinného odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Dovolatelé též navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud však ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16,
uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti či
právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický. Proto se Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci
nezbýval.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
(§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu