21 Cdo 1451/2024-174
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova č. 511/14, proti žalované Plzeňské městské dopravní podniky, a.s. se sídlem v Plzni – Východní Předměstí, Denisovo nábřeží č. 920/12, IČO 25220683, zastoupené Mgr. Evou Strakovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23, o zaplacení 174 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 141/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2024, č. j. 10 Co 431/2023-152, takto:
I. Dovolání žalované v části směřující proti výroku II rozsudku krajského soudu se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu Plzeň – město dne 21. 4. 2022 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 174 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 174 000 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli pracovní smlouvu, na základě které žalobce pro žalovanou od 1. 1. 2001 vykonával práci „specialista vozového parku – Karlov“. Dále mezi účastníky byla uzavřena dohoda o pracovní činnosti na práci „řidič autobusu“, a to „s datem účinnosti od 1. 1. 2018“. Dne 27. 10. 2021 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které jejich pracovní poměr skončil k 31. 12. 2021. V dohodě se žalovaná zavázala vyplatit žalobci nejpozději ke dni 15. 1. 2022 „mimořádnou odměnu za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic pracoviště včetně zapracování nového zaměstnance“ ve výši 174 000 Kč, a to ve výplatním termínu za měsíc prosinec 2021, tj. nejpozději ke dni 15. 1. 2022. Podpisem dohody o zrušení dohody o pracovní činnosti účastníci ukončili ke dni 31. 12. 2021 také dohodu o pracovní činnosti. Ukončením pracovního poměru vznikl žalobci nárok na odstupné, které žalovaná žalobci vyplatila v souladu s § 67 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce ve výši 174 000 Kč. Mimořádnou odměnu žalovaná žalobci neuhradila a na výzvu k zaplacení ze dne 3. 2. 2022 žalobci dopisem ze dne 16. 2. 2022 sdělila, že má nárok pouze na zákonné odstupné.
2. Žalovaná odmítá, že by při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru bylo záměrem zaměstnavatele a zaměstnance sjednat mimořádnou odměnu „nad rámec (vedle) odstupného“. Úmyslem účastníků bylo sjednat pro zaměstnance výplatu peněžitého plnění, které mu při skončení pracovního poměru náleží podle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ve výši podle kolektivní smlouvy, která pro zaměstnance starší 55 let odstupné zvyšuje na čtyřnásobek jejich průměrného výdělku, který u žalobce představuje částka 174 000 Kč. Žalobce požádal žalovanou, aby nebyl v dohodě uveden důvod ukončení pracovního poměru, a z toho důvodu také není v dohodě „používán pojem odstupné, popř. smluvní odstupné, ale odměna“. Těsně před podpisem dohody žalobce požádal o doplnění „dovětku s provazbou na organizační důvody a že vyplacená odměna je za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic“, znění dohody bylo „relativně narychlo“ upraveno, nicméně na obsahu „dojednaného“ to nemělo žádný vliv – nikdy nebylo záměrem žalované vyplatit žalobci částku 348 000 Kč (odstupné a odměnu) a žalobce si toho byl vědom.
3. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 34 C 141/2022-118, žalobu na zaplacení částky 174 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 174 000 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 700 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy od 1. 1. 2001, z toho od roku 2018 jako „specialista vozového parku – Karlov“. U žalované byla přijata organizační změna spočívající ve sloučení dvou pracovních míst technickohospodářských pracovníků, z nichž jedno bylo pracovní místo žalobce, ke dni 1. 1. 2022. Dne 27. 10. 2021 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, v níž se dohodli na skončení pracovního poměru k 31. 12. 2021 „z organizačních důvodů – reorganizace pracovních pozic na pracovišti“; v dohodě je ujednáno, že žalobci bude ve výplatě mzdy za prosinec 2021 vyplacena „mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč hrubého za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic pracoviště, včetně zapracování nového zaměstnance“.
Podle kolektivní smlouvy zaměstnancům starším 55 let, kteří u žalované pracovali alespoň 5 let, se odstupné zvyšuje „o jednonásobek průměrného výdělku zaměstnance“. Žalovaná zaplatila žalobci odstupné 174 000 Kč. K okolnostem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 27. 10. 2021 soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl koncem září 2021 seznámen s tím, že „bude na konci roku 2021 končit z organizačních důvodů“, a žalobce si vybral skončení pracovního poměru dohodou. Následně „vznesl požadavek, aby v dohodě nebyl uveden údaj o odstupném, že se bude hlásit na úřad práce a že mu nebude náležet podpora“.
Svědkyně Ch. „proto připravila novou dohodu, kde bylo uvedeno, že pracovní poměr je rozvázán bez uvedení důvodu, nebyla v něm zmínka o odstupném, nicméně částka odstupného v něm byla nazvána jako mimořádná odměna a tou dobou už byla schválena dopravně- provozním ředitelem a generálním ředitelem. Žalobce pak opětovně vznesl další požadavek na změnu v tom směru, že nebude mít nárok na podporu v nezaměstnanosti v plné výši a že trvá na tom, aby v dohodě bylo uvedeno, že pracovní poměr se rozvazuje z organizačních důvodů, což svědkyně v dohodě přepsala, ale už opomněla přejmenovat mimořádnou odměnu na odstupné a dohoda tudíž byla uzavřena v tom znění, že pracovní poměr se rozvazuje z důvodu nadbytečnosti žalobce v důsledku přijetí organizační změny, ale údaj o odstupném zůstal nahrazen údajem o mimořádné odměně.“
5. Soud prvního stupně přistoupil k výkladu sporného ujednání dohody o rozvázání pracovního poměru podle výkladových pravidel obsažených v § 555 až 558 občanského zákoníku a § 18 zákoníku práce a zjišťoval společný úmysl stran. Vedle uvedených skutkových zjištění zohlednil, že odstupné a odměna „měly představovat stejné částky“, že u žalované se takto vysoké odměny „nikomu nevyplácely“, že „zaškolování nového zaměstnance navíc nebylo spojeno s takovým pracovním úsilím, které by po hospodářské stránce zdůvodnilo sjednání odměny ve výši čtyřnásobku žalobcova průměrného výdělku“, že (žalobce) „na reorganizaci pracovních pozic pracoviště se nijak nepodílel“, že „samotná dohoda počítá s tím, že nad její rámec (tj. nad rámec 1 x 174 000 Kč) žádné další pohledávky žalobci placeny nebudou“, že žalovaná nemohla mít žádnou motivaci se se žalobcem na rozvázání pracovního poměru raději dohodnout a „uplatit ho“, aby se na rozvázání pracovního poměru dohodl (k rozvázání pracovního poměru výpovědí ještě měla dost času a výpovědní důvod byl naplněn).
S ohledem na tyto skutečnosti proto „vysvětlení žalované, proč pod mimořádnou odměnou za zaškolení nového zaměstnance je třeba rozumět zákonný nárok na odstupné, je nejenom plausibilní a logické, ale i odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem“; „není podstatné, co žalobce věděl o svém právu na odstupné či mimořádnou odměnu, naopak podstatné je, zda si strany chtěly ujednat povinnost žalované zaplatit žalobci čtyřnásobek jeho průměrného výdělku jen jednou nebo dvakrát“. Tvrdila-li žalovaná, že „ujednání o mimořádné odměně mělo zastřít žalobcův nárok na odstupné“, byla „povinna toto tvrzení prokázat“, přičemž podle soudu prvního stupně „této své procesní povinnosti dostála“.
Žalobce „měl nárok na zaplacení částky 174 000 Kč jen jednou z titulu odstupného podle § 67 odst. 1 písm. c) zák. práce ve spojení s kolektivní smlouvou závaznou pro žalovanou“. Tuto částku žalovaná žalobci zaplatila v lednu 2022 a nárok na zaplacení jiné částky žalobci nevznikl.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 10 Co 431/2023-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 174 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 174 000 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (k rukám jeho advokáta) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 152 720,60 Kč (výrok II). Odvolací soud dokazování zopakoval dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 27.
10. 2021 (z níž neučinil od soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění) a doplnil účastnickou výpovědí žalobce. Z účastnické výpovědi žalobce zjistil, že „svědkyně Ch. žalobci naznačila, že za zácvik nového pracovníka dostane mimořádnou odměnu“, že „dne 26. 10. žalobci přišla Dohoda o rozvázání pracovního poměru mailem, ve které bylo uvedeno, že je žalobci přiznána odměna ve výši 174 000 Kč a kterou podepsal“, a že „žalobce věc chápal tak, že s ním byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru z důvodu reorganizace, žalovanou mu byla přiznána odměna a na úřadu (míněno úřadu práce – pozn. dovolacího soudu) se dozvěděl, že má zákonný nárok na odstupné“.
Poté uzavřel, že „prostor pro výklad projevu vůle … není dán“ a že „ujednání v předmětné dohodě o skončení pracovního poměru žalobce u žalované nepřipouští výklad“; uvedl, že „při koncipování závazku žalované vyplatit žalobci mimořádnou odměnu byl použit výraz, který je jasný, jednoznačný, zcela srozumitelný, a pokud soud prvního stupně prováděl k výkladu projevu vůle účastníků dokazování, pak zcela nadbytečně a ve svém důsledku s nepřípustným výsledkem spočívajícím v záměně zcela jasného projevu vůle obou smluvních stran, tj. účastníků tohoto řízení“.
Podle odvolacího soudu „žalobce svojí účastnickou výpovědí prokázal tvrzení o okolnostech a průběhu sjednávání předmětné dohody o rozvázání pracovního poměru, v jejímž rámci byla mimo jiné dojednána mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč hrubého, přičemž o jeho věrohodnosti nemá soud důvod jakkoliv pochybovat, a tudíž i skutečnost, kterou ani žalovaná nezpochybňovala, že dohoda, od níž odvíjí žalovaný nárok, byla sjednána v tom znění, ve kterém ji žalobce dne 27. 10. 2021 podepsal“.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým tento rozsudek napadá „v celém jeho rozsahu“. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku výkladu projevu vůle, když uvedl, že předmětný projev vůle nepodléhá výkladu, neboť byl jako takový jednoznačný a jasný. Má za to, že odvolací soud ve svých závěrech zaměňuje pojmy „výraz“ a „projev“ vůle a zároveň, že zcela opomněl danou otázku posoudit s ohledem na právní úpravu tzv. disimulovaného právního jednání. Je zřejmé, že „ujednáním o mimořádné odměně měl být zakryt skutečný smysl a titul tohoto plnění, kterým byl nárok žalobce na odstupné ve výši odpovídající ujednání v kolektivní smlouvě“. Ze svědeckých výpovědí bylo zjištěno, že to byl právě žalobce, kdo vznesl požadavek, aby v dohodě o rozvázání pracovního poměru nebyl údaj o odstupném, neboť by mu nebyla vyplacena podpora v nezaměstnanosti. Z toho důvodu žalovaná místo odstupného uváděla mimořádnou odměnu. Oběma stranám ale bylo zřejmé, že si ve skutečnosti nesjednávají mimořádnou odměnu, ale odstupné. Lze tedy dovodit, že se účastníci pokusili určitým právním jednáním zastřít jiné právní jednání a jde tedy v souladu s ustanovením § 555 občanského zákoníku o disimulaci. Dané jednání je pak třeba posoudit podle jeho pravé povahy; dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2999/2000, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021, sp. zn. 21 Cdo 389/2021, sp. zn. 21 Cdo 5380/2007 a sp. zn. 21 Cdo 1501/2023. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé změnil, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popř. zamítl. Vyslovil souhlas se závěrem odvolacího soudu, že účastníci si v dohodě jednoznačně upravili nárok žalobce na vyplacení mimořádné odměny a o zákonném nároku na odstupné se dozvěděli až z ingerence ze strany Úřadu práce. Má za to, že jednání účastníků nelze hodnotit jako simulované, neboť on vědomě žádnou vůli nepředstíral a žádnou skutečnou vůli nezakrýval.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu „v celém
jeho rozsahu“, tedy i proti výroku II, jimž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; pomíjí přitom, že v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto v této části dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Za skutkového stavu zjištěného soudy (srov. shora body 4 a 6) rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky výkladu projevu vůle účastníků pracovněprávního jednání. Vzhledem k tomu, že tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru (27. 10. 2021) – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).
16. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o.
z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří- li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o.
z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno.
Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
17. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
18. V soudní praxi není pochyb o tom, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3201/2023). Opačný výklad by nutně vedl k nepřípustným závěrům, podle nichž by právní relevance musela být přiznána simulovanému (zastřenému) právnímu jednání, jehož navenek jednoznačný jazykový obsah by výklad projevu vůle jednajícího (jednajících stran) neumožňoval; nelze proto pominout, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že „ujednání o mimořádné odměně mělo zastřít žalobcův nárok na odstupné“.
19. Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované (předstírané) nebo disimulované (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a disimulace představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti předstírané vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným právním jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání), je předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním (srov. § 552 o. z.), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021]. V této souvislosti jsou stále použitelné i závěry judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě, jež nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2687/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2044/2023).
20. Odvolací soud postupoval v rozporu s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že „prostor pro výklad projevu vůle … není dán“, resp. že „ujednání v předmětné dohodě o skončení pracovního poměru žalobce u žalované nepřipouští výklad“, jestliže „při koncipování závazku žalované vyplatit žalobci mimořádnou odměnu byl použit výraz, který je jasný, jednoznačný, zcela srozumitelný“. Vycházel-li na prvním místě z jazykového vyjádření, nelze odvolacím soudem provedený výklad právního jednání považovat za správný.
21. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud též tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
22. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
23. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, popřípadě z jiných důkazů. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11/2001 v časopise Soudní judikatura). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Jinak řečeno, z § 213 o. s. ř. vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, uveřejněný pod č. 106/2010 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011). Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.
24. Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.), u nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
25. K okolnostem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 27. 10. 2021 soud prvního stupně (mimo jiné) zjistil, že žalobce „vznesl požadavek, aby v dohodě nebyl uveden údaj o odstupném, že se bude hlásit na úřad práce a že mu nebude náležet podpora“, že svědkyně Ch. „proto připravila novou dohodu, kde bylo uvedeno, že pracovní poměr je rozvázán bez uvedení důvodu, nebyla v něm zmínka o odstupném, nicméně částka odstupného v něm byla nazvána jako mimořádná odměna …“, a že „žalobce pak opětovně vznesl další požadavek na změnu v tom směru, že nebude mít nárok na podporu v nezaměstnanosti v plné výši a že trvá na tom, aby v dohodě bylo uvedeno, že pracovní poměr se rozvazuje z organizačních důvodů, což svědkyně v dohodě přepsala, ale už opomněla přejmenovat mimořádnou odměnu na odstupné a dohoda tudíž byla uzavřena v tom znění, že pracovní poměr se rozvazuje z důvodu nadbytečnosti žalobce v důsledku přijetí organizační změny, ale údaj o odstupném zůstal nahrazen údajem o mimořádné odměně.“ K těmto skutkovým zjištěním soud prvního stupně dospěl na základě svědeckých výpovědí P. Ch. a P. B. a e-mailu z 25. 10. 2021 na č. l. 28. Naproti tomu odvolací soud (poté, co dokazování doplnil účastnickou výpovědí žalobce) zde vyšel ze zjištění, že „svědkyně Ch. žalobci naznačila, že za zácvik nového pracovníka dostane mimořádnou odměnu“, že „dne 26. 10. žalobci přišla dohoda o rozvázání pracovního poměru mailem, ve které bylo uvedeno, že je žalobci přiznána odměna ve výši 174 000 Kč a kterou podepsal“, a že „žalobce věc chápal tak, že s ním byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru z důvodu reorganizace, žalovanou mu byla přiznána odměna a na úřadu (míněno úřadu práce – pozn. dovolacího soudu) se dozvěděl, že má zákonný nárok na odstupné“. Výpovědi svědků, „z nichž soud prvního stupně vycházel při formování, resp. změně jasně a srozumitelně projevené vůle žalované“, odvolací soud nepovažoval za „relevantní“.
26. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud ohledně okolností, za nichž účastníci uzavřeli sporné ujednání o „mimořádné odměně“, vyšel z odlišných skutkových zjištění, než ze kterých vycházel soud prvního stupně. Učinil tak, aniž by zopakoval svědecké výpovědi, ze kterých soud prvního stupně vycházel, a pro změnu skutkového náhledu si tak zajistil podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto (postupoval-li v rozporu s § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlédl (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
27. Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§ 243e dost. 2 věta první o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu