21 Cdo 1451/2024-174
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem v
Plzni, Harantova č. 511/14, proti žalované Plzeňské městské dopravní podniky,
a.s. se sídlem v Plzni – Východní Předměstí, Denisovo nábřeží č. 920/12, IČO
25220683, zastoupené Mgr. Evou Strakovou, advokátkou se sídlem v Plzni,
Vlastina č. 602/23, o zaplacení 174 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 141/2022, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2024, č. j. 10 Co 431/2023-152, takto:
I. Dovolání žalované v části směřující proti výroku II rozsudku
krajského soudu se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou
u Okresního soudu Plzeň – město dne 21. 4. 2022 se žalobce domáhal, aby
žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 174 000 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 174 000 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení.
Žalobu odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli pracovní smlouvu, na základě které
žalobce pro žalovanou od 1. 1. 2001 vykonával práci „specialista vozového parku
– Karlov“. Dále mezi účastníky byla uzavřena dohoda o pracovní činnosti na
práci „řidič autobusu“, a to „s datem účinnosti od 1. 1. 2018“. Dne 27. 10.
2021 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které
jejich pracovní poměr skončil k 31. 12. 2021. V dohodě se žalovaná zavázala
vyplatit žalobci nejpozději ke dni 15. 1. 2022 „mimořádnou odměnu za spolupráci
a podílení se na reorganizaci pracovních pozic pracoviště včetně zapracování
nového zaměstnance“ ve výši 174 000 Kč, a to ve výplatním termínu za měsíc
prosinec 2021, tj. nejpozději ke dni 15. 1. 2022. Podpisem dohody o zrušení
dohody o pracovní činnosti účastníci ukončili ke dni 31. 12. 2021 také dohodu o
pracovní činnosti. Ukončením pracovního poměru vznikl žalobci nárok na
odstupné, které žalovaná žalobci vyplatila v souladu s § 67 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce ve výši 174 000 Kč. Mimořádnou odměnu
žalovaná žalobci neuhradila a na výzvu k zaplacení ze dne 3. 2. 2022 žalobci
dopisem ze dne 16. 2. 2022 sdělila, že má nárok pouze na zákonné odstupné.
2. Žalovaná odmítá, že by při uzavření dohody o rozvázání pracovního
poměru bylo záměrem zaměstnavatele a zaměstnance sjednat mimořádnou odměnu „nad
rámec (vedle) odstupného“. Úmyslem účastníků bylo sjednat pro zaměstnance
výplatu peněžitého plnění, které mu při skončení pracovního poměru náleží podle
§ 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ve výši podle kolektivní smlouvy, která
pro zaměstnance starší 55 let odstupné zvyšuje na čtyřnásobek jejich průměrného
výdělku, který u žalobce představuje částka 174 000 Kč. Žalobce požádal
žalovanou, aby nebyl v dohodě uveden důvod ukončení pracovního poměru, a z toho
důvodu také není v dohodě „používán pojem odstupné, popř. smluvní odstupné, ale
odměna“. Těsně před podpisem dohody žalobce požádal o doplnění „dovětku s
provazbou na organizační důvody a že vyplacená odměna je za spolupráci a
podílení se na reorganizaci pracovních pozic“, znění dohody bylo „relativně
narychlo“ upraveno, nicméně na obsahu „dojednaného“ to nemělo žádný vliv –
nikdy nebylo záměrem žalované vyplatit žalobci částku 348 000 Kč (odstupné a
odměnu) a žalobce si toho byl vědom.
3. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 34 C
141/2022-118, žalobu na zaplacení částky 174 000 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 174 000 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení
zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 2 700 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval pro
žalovanou na základě pracovní smlouvy od 1. 1. 2001, z toho od roku 2018 jako
„specialista vozového parku – Karlov“. U žalované byla přijata organizační
změna spočívající ve sloučení dvou pracovních míst technickohospodářských
pracovníků, z nichž jedno bylo pracovní místo žalobce, ke dni 1. 1. 2022. Dne
27. 10. 2021 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, v níž se
dohodli na skončení pracovního poměru k 31. 12. 2021 „z organizačních důvodů –
reorganizace pracovních pozic na pracovišti“; v dohodě je ujednáno, že žalobci
bude ve výplatě mzdy za prosinec 2021 vyplacena „mimořádná odměna ve výši 174
000 Kč hrubého za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic
pracoviště, včetně zapracování nového zaměstnance“. Podle kolektivní smlouvy
zaměstnancům starším 55 let, kteří u žalované pracovali alespoň 5 let, se
odstupné zvyšuje „o jednonásobek průměrného výdělku zaměstnance“. Žalovaná
zaplatila žalobci odstupné 174 000 Kč. K okolnostem uzavření dohody o rozvázání
pracovního poměru ze dne 27. 10. 2021 soud prvního stupně zjistil, že žalobce
byl koncem září 2021 seznámen s tím, že „bude na konci roku 2021 končit z
organizačních důvodů“, a žalobce si vybral skončení pracovního poměru dohodou.
Následně „vznesl požadavek, aby v dohodě nebyl uveden údaj o odstupném, že se
bude hlásit na úřad práce a že mu nebude náležet podpora“. Svědkyně Ch. „proto
připravila novou dohodu, kde bylo uvedeno, že pracovní poměr je rozvázán bez
uvedení důvodu, nebyla v něm zmínka o odstupném, nicméně částka odstupného v
něm byla nazvána jako mimořádná odměna a tou dobou už byla schválena dopravně-
provozním ředitelem a generálním ředitelem. Žalobce pak opětovně vznesl další
požadavek na změnu v tom směru, že nebude mít nárok na podporu v
nezaměstnanosti v plné výši a že trvá na tom, aby v dohodě bylo uvedeno, že
pracovní poměr se rozvazuje z organizačních důvodů, což svědkyně v dohodě
přepsala, ale už opomněla přejmenovat mimořádnou odměnu na odstupné a dohoda
tudíž byla uzavřena v tom znění, že pracovní poměr se rozvazuje z důvodu
nadbytečnosti žalobce v důsledku přijetí organizační změny, ale údaj o
odstupném zůstal nahrazen údajem o mimořádné odměně.“
5. Soud prvního stupně přistoupil k výkladu sporného ujednání dohody o
rozvázání pracovního poměru podle výkladových pravidel obsažených v § 555 až
558 občanského zákoníku a § 18 zákoníku práce a zjišťoval společný úmysl stran.
Vedle uvedených skutkových zjištění zohlednil, že odstupné a odměna „měly
představovat stejné částky“, že u žalované se takto vysoké odměny „nikomu
nevyplácely“, že „zaškolování nového zaměstnance navíc nebylo spojeno s takovým
pracovním úsilím, které by po hospodářské stránce zdůvodnilo sjednání odměny ve
výši čtyřnásobku žalobcova průměrného výdělku“, že (žalobce) „na reorganizaci
pracovních pozic pracoviště se nijak nepodílel“, že „samotná dohoda počítá s
tím, že nad její rámec (tj. nad rámec 1 x 174 000 Kč) žádné další pohledávky
žalobci placeny nebudou“, že žalovaná nemohla mít žádnou motivaci se se
žalobcem na rozvázání pracovního poměru raději dohodnout a „uplatit ho“, aby se
na rozvázání pracovního poměru dohodl (k rozvázání pracovního poměru výpovědí
ještě měla dost času a výpovědní důvod byl naplněn). S ohledem na tyto
skutečnosti proto „vysvětlení žalované, proč pod mimořádnou odměnou za
zaškolení nového zaměstnance je třeba rozumět zákonný nárok na odstupné, je
nejenom plausibilní a logické, ale i odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem“;
„není podstatné, co žalobce věděl o svém právu na odstupné či mimořádnou
odměnu, naopak podstatné je, zda si strany chtěly ujednat povinnost žalované
zaplatit žalobci čtyřnásobek jeho průměrného výdělku jen jednou nebo dvakrát“.
Tvrdila-li žalovaná, že „ujednání o mimořádné odměně mělo zastřít žalobcův
nárok na odstupné“, byla „povinna toto tvrzení prokázat“, přičemž podle soudu
prvního stupně „této své procesní povinnosti dostála“. Žalobce „měl nárok na
zaplacení částky 174 000 Kč jen jednou z titulu odstupného podle § 67 odst. 1
písm. c) zák. práce ve spojení s kolektivní smlouvou závaznou pro žalovanou“.
Tuto částku žalovaná žalobci zaplatila v lednu 2022 a nárok na zaplacení jiné
částky žalobci nevznikl.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 1. 2024,
č. j. 10 Co 431/2023-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 174 000 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 11,75 % ročně z částky 174 000 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení (výrok
I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (k rukám jeho advokáta) na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 152 720,60 Kč (výrok II).
Odvolací soud dokazování zopakoval dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne
27. 10. 2021 (z níž neučinil od soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění)
a doplnil účastnickou výpovědí žalobce. Z účastnické výpovědi žalobce zjistil,
že „svědkyně Ch. žalobci naznačila, že za zácvik nového pracovníka dostane
mimořádnou odměnu“, že „dne 26. 10. žalobci přišla Dohoda o rozvázání
pracovního poměru mailem, ve které bylo uvedeno, že je žalobci přiznána odměna
ve výši 174 000 Kč a kterou podepsal“, a že „žalobce věc chápal tak, že s ním
byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru z důvodu reorganizace,
žalovanou mu byla přiznána odměna a na úřadu (míněno úřadu práce – pozn.
dovolacího soudu) se dozvěděl, že má zákonný nárok na odstupné“. Poté uzavřel,
že „prostor pro výklad projevu vůle … není dán“ a že „ujednání v předmětné
dohodě o skončení pracovního poměru žalobce u žalované nepřipouští výklad“;
uvedl, že „při koncipování závazku žalované vyplatit žalobci mimořádnou odměnu
byl použit výraz, který je jasný, jednoznačný, zcela srozumitelný, a pokud soud
prvního stupně prováděl k výkladu projevu vůle účastníků dokazování, pak zcela
nadbytečně a ve svém důsledku s nepřípustným výsledkem spočívajícím v záměně
zcela jasného projevu vůle obou smluvních stran, tj. účastníků tohoto řízení“.
Podle odvolacího soudu „žalobce svojí účastnickou výpovědí prokázal tvrzení o
okolnostech a průběhu sjednávání předmětné dohody o rozvázání pracovního
poměru, v jejímž rámci byla mimo jiné dojednána mimořádná odměna ve výši 174
000 Kč hrubého, přičemž o jeho věrohodnosti nemá soud důvod jakkoliv
pochybovat, a tudíž i skutečnost, kterou ani žalovaná nezpochybňovala, že
dohoda, od níž odvíjí žalovaný nárok, byla sjednána v tom znění, ve kterém ji
žalobce dne 27. 10. 2021 podepsal“.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým
tento rozsudek napadá „v celém jeho rozsahu“. Dovolatelka namítá, že odvolací
soud nesprávně právně posoudil otázku výkladu projevu vůle, když uvedl, že
předmětný projev vůle nepodléhá výkladu, neboť byl jako takový jednoznačný a
jasný. Má za to, že odvolací soud ve svých závěrech zaměňuje pojmy „výraz“ a
„projev“ vůle a zároveň, že zcela opomněl danou otázku posoudit s ohledem na
právní úpravu tzv. disimulovaného právního jednání. Je zřejmé, že „ujednáním o
mimořádné odměně měl být zakryt skutečný smysl a titul tohoto plnění, kterým
byl nárok žalobce na odstupné ve výši odpovídající ujednání v kolektivní
smlouvě“. Ze svědeckých výpovědí bylo zjištěno, že to byl právě žalobce, kdo
vznesl požadavek, aby v dohodě o rozvázání pracovního poměru nebyl údaj o
odstupném, neboť by mu nebyla vyplacena podpora v nezaměstnanosti. Z toho
důvodu žalovaná místo odstupného uváděla mimořádnou odměnu. Oběma stranám ale
bylo zřejmé, že si ve skutečnosti nesjednávají mimořádnou odměnu, ale odstupné.
Lze tedy dovodit, že se účastníci pokusili určitým právním jednáním zastřít
jiné právní jednání a jde tedy v souladu s ustanovením § 555 občanského
zákoníku o disimulaci. Dané jednání je pak třeba posoudit podle jeho pravé
povahy; dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2999/2000, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021, sp. zn. 21 Cdo
389/2021, sp. zn. 21 Cdo 5380/2007 a sp. zn. 21 Cdo 1501/2023. Navrhla, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé změnil, nebo aby
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popř.
zamítl. Vyslovil souhlas se závěrem odvolacího soudu, že účastníci si v dohodě
jednoznačně upravili nárok žalobce na vyplacení mimořádné odměny a o zákonném
nároku na odstupné se dozvěděli až z ingerence ze strany Úřadu práce. Má za to,
že jednání účastníků nelze hodnotit jako simulované, neboť on vědomě žádnou
vůli nepředstíral a žádnou skutečnou vůli nezakrýval.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu „v celém
jeho rozsahu“, tedy i proti výroku II, jimž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení; pomíjí přitom, že v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku
odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolací soud proto v této části dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
13. Za skutkového stavu zjištěného soudy (srov. shora body 4 a 6)
rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky výkladu projevu
vůle účastníků pracovněprávního jednání. Vzhledem k tomu, že tato otázka byla
odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, je dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1
věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
době, kdy byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru (27. 10. 2021) –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů
účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4
zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).
16. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést
jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Každý projev vůle
(výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího,
jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět;
není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v
projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v
dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve
zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k
„praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle
předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam
projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném
projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-
li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §
557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast
pracovněprávních vztahů však z § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad
pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy § 557 o. z. v pracovněprávních
vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu §
18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v
pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro
zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu,
tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle
nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel
(popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl,
ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak
jasného pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
17. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl
jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl
jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle)
znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je
třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k
praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl
vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je
určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa
adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např.
objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro
jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019,
uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.). Teprve v případě, že ani za použití
uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní
objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu
zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov.
např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016).
18. V soudní praxi není pochyb o tom, že výkladu podléhá zásadně každé
právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné).
Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého
právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například již uvedený
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2024, sp. zn. 21 Cdo 3201/2023). Opačný výklad by nutně vedl k nepřípustným
závěrům, podle nichž by právní relevance musela být přiznána simulovanému
(zastřenému) právnímu jednání, jehož navenek jednoznačný jazykový obsah by
výklad projevu vůle jednajícího (jednajících stran) neumožňoval; nelze proto
pominout, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že „ujednání o mimořádné
odměně mělo zastřít žalobcův nárok na odstupné“.
19. Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované
(předstírané) nebo disimulované (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen
předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu
má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné
právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a
disimulace představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti
předstírané vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným
právním jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání),
je předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena
vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním (srov. § 552 o. z.), k němuž se
podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy
nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti
tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační
pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé
povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran.
Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového
právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje
zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo
počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.) [srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021]. V této
souvislosti jsou stále použitelné i závěry judikatury vztahující se k předchozí
právní úpravě, jež nepovažovala za rozhodující, jak byl označen právní úkon
(projev vůle), na základě kterého byl mezi účastníky založen právní vztah, ani
jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž – bez ohledu na to,
jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní
zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje
vznik příslušného právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2687/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2044/2023).
20. Odvolací soud postupoval v rozporu s uvedenými závěry ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že „prostor pro výklad
projevu vůle … není dán“, resp. že „ujednání v předmětné dohodě o skončení
pracovního poměru žalobce u žalované nepřipouští výklad“, jestliže „při
koncipování závazku žalované vyplatit žalobci mimořádnou odměnu byl použit
výraz, který je jasný, jednoznačný, zcela srozumitelný“. Vycházel-li na prvním
místě z jazykového vyjádření, nelze odvolacím soudem provedený výklad právního
jednání považovat za správný.
21. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud též tím, zda
rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.).
22. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud
prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i
doplnit za podmínek uvedených v § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
23. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným
soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a
ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z
přednesů účastníků řízení a svědků, popřípadě z jiných důkazů. V takovém
případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to
často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v
protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný
pod č. 64/1966 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968,
sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sb. rozh. obč., a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č.
11/2001 v časopise Soudní judikatura). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o
správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy,
ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění
rozhodných skutečností další důkazy. Jinak řečeno, z § 213 o. s. ř. vyplývá
odvolacímu soudu povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad,
který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Ohledně těch
skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud povinen zopakovat
dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 24. 6.
2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009,
uveřejněný pod č. 106/2010 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo
3242/2011). Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od
skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je
učiněn v rozporu s § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.
24. Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných (§ 129 o.
s. ř.), u nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na
hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti
občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové
závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním
způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná
od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená –
tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
25. K okolnostem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne
27. 10. 2021 soud prvního stupně (mimo jiné) zjistil, že žalobce „vznesl
požadavek, aby v dohodě nebyl uveden údaj o odstupném, že se bude hlásit na
úřad práce a že mu nebude náležet podpora“, že svědkyně Ch. „proto připravila
novou dohodu, kde bylo uvedeno, že pracovní poměr je rozvázán bez uvedení
důvodu, nebyla v něm zmínka o odstupném, nicméně částka odstupného v něm byla
nazvána jako mimořádná odměna …“, a že „žalobce pak opětovně vznesl další
požadavek na změnu v tom směru, že nebude mít nárok na podporu v
nezaměstnanosti v plné výši a že trvá na tom, aby v dohodě bylo uvedeno, že
pracovní poměr se rozvazuje z organizačních důvodů, což svědkyně v dohodě
přepsala, ale už opomněla přejmenovat mimořádnou odměnu na odstupné a dohoda
tudíž byla uzavřena v tom znění, že pracovní poměr se rozvazuje z důvodu
nadbytečnosti žalobce v důsledku přijetí organizační změny, ale údaj o
odstupném zůstal nahrazen údajem o mimořádné odměně.“ K těmto skutkovým
zjištěním soud prvního stupně dospěl na základě svědeckých výpovědí P. Ch. a P.
B. a e-mailu z 25. 10. 2021 na č. l. 28. Naproti tomu odvolací soud (poté, co
dokazování doplnil účastnickou výpovědí žalobce) zde vyšel ze zjištění, že
„svědkyně Ch. žalobci naznačila, že za zácvik nového pracovníka dostane
mimořádnou odměnu“, že „dne 26. 10. žalobci přišla dohoda o rozvázání
pracovního poměru mailem, ve které bylo uvedeno, že je žalobci přiznána odměna
ve výši 174 000 Kč a kterou podepsal“, a že „žalobce věc chápal tak, že s ním
byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru z důvodu reorganizace,
žalovanou mu byla přiznána odměna a na úřadu (míněno úřadu práce – pozn.
dovolacího soudu) se dozvěděl, že má zákonný nárok na odstupné“. Výpovědi
svědků, „z nichž soud prvního stupně vycházel při formování, resp. změně jasně
a srozumitelně projevené vůle žalované“, odvolací soud nepovažoval za
„relevantní“.
26. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud ohledně okolností, za nichž
účastníci uzavřeli sporné ujednání o „mimořádné odměně“, vyšel z odlišných
skutkových zjištění, než ze kterých vycházel soud prvního stupně. Učinil tak,
aniž by zopakoval svědecké výpovědi, ze kterých soud prvního stupně vycházel, a
pro změnu skutkového náhledu si tak zajistil podklad, který je rovnocenný
způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto
(postupoval-li v rozporu s § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) řízení
zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž
dovolací soud přihlédl (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
27. Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé správný
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Plzni) k dalšímu řízení (§ 243e
dost. 2 věta první o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu