USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobců a) J. K., a b) O. V., obou zastoupených Mgr. Miroslavem Burgetem,
advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, proti žalované
Švehlově střední škole polytechnické Prostějov se sídlem v Prostějově, nám.
Spojenců č. 2555/17, IČO 00566896, zastoupené JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA,
advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, o určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod
sp. zn. 5 C 123/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 12. října 2022, č. j. 49 Co 170/2021-525, 49 Co 171/2021-525, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců a) a b) na náhradě
nákladů dovolacího řízení 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám Mgr. Miroslava Burgeta, advokáta se sídlem v Prostějově, Aloise Krále
č. 2640/10.
1. Dopisem ze dne 20. 2. 2015 [doručeným žalobci a) dne 2. 3. 2015]
žalovaná sdělila žalobci a), že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem
se měl žalobce a) dopustit tím, že dne 20. 2. 2015, kdy měl v době od 9:25
hodin do 10:10 hodin ve třídě 1El vyučovat předmět Materiály, se do vyučovací
hodiny nedostavil, poté, co žáci tuto skutečnost v 9:50 hodin oznámili řediteli
školy, byl v 10:05 hodin zastižen v kabinetě O. V., jak s O. V. konzumuje
alkoholické nápoje, kde se na „přímou výzvu nadřízeného“ odmítl podrobit
dechové zkoušce na přítomnost alkoholu a následně, i když měl vyučovat ještě
další dvě hodiny, budovu školy „bez omluvy a souhlasu nadřízených“ opustil.
2. Dopisem ze dne 20. 2. 2015 [doručeným žalobci b) dne 2. 3. 2015]
žalovaná sdělila žalobci b), že s ním podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem
se měl žalobce b) dopustit tím, že dne 20. 2. 2015, kdy měl v době od 8:35
hodin do 10:10 hodin ve třídě 1MO vyučovat předmět Technologie, se do vyučovací
hodiny nedostavil, poté, co žáci tuto skutečnost v 9:50 hodin oznámili řediteli
školy, byl v 10:05 hodin zastižen ve svém kabinetě, jak s J. K. konzumuje
alkoholické nápoje, kde se na „přímou výzvu nadřízeného“ odmítl podrobit
dechové zkoušce na přítomnost alkoholu a následně, i když měl vyučovat ještě
další dvě hodiny, budovu školy „bez omluvy a souhlasu nadřízených“ opustil.
3. Žalobce a) se žalobou, podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 8.
4. 2015, domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení
pracovního poměru dané mu dopisem žalované ze dne 20. 2. 2015 je neplatné.
Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 20. 2. 2015 se sice dostavil do práce s
vědomím, že má nařízeno vyučování, nicméně pouze proto, aby za sebe zajistil
náhradu, protože výuky pro svůj zdravotní stav nebyl schopen. Zatímco žalobce
a) čekal v kabinetu žalobce b) na příchod pracovnice personálního oddělení,
dostavil se tam ředitel školy a vyzval žalobce a), aby se podrobil dechové
zkoušce na alkohol; na to žalobce a) reagoval sdělením, že je práce neschopný a
že potvrzení o pracovní neschopnosti předloží, jakmile je vystaví ošetřující
lékař. Přítomnost dalších osob ve vedlejší místnosti kabinetu žalobce b)
žalobce a) překvapila, a protože se žalobce a) domníval, že má být před těmito
osobami ředitelem ponižován a dehonestován, reagoval zkratkovitě, sdělil, že je
nemocný, že odchází k lékaři a (i když žádný alkohol nepožil) odmítl se dechové
zkoušce podrobit, čímž chránil svou osobní důstojnost; nepodrobení se dechové
zkoušce lze za těchto okolností považovat maximálně za méně závažné porušení
pracovní povinnosti zaměstnancem. Řízení o žalobě bylo u Okresního soudu v
Prostějově vedeno pod sp. zn. 5 C 123/2015.
4. Rovněž žalobce b) se žalobou, podanou u Okresního soudu v Prostějově
dne 30. 4. 2015, domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že okamžité
zrušení pracovního poměru dané mu dopisem žalované ze dne 20. 2. 2015 je
neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se dne 20. 2. 2015 nedostavil na
první vyučovací hodinu, kterou měl učit, z důvodu onemocnění a návštěvy svého
praktického lékaře, a že proto přišel do školy před 10:00 hod., kde chtěl
oznámit, že je nemocen. Na chodbě školy potkal žalobce a) a odešel s ním do
svého kabinetu, kam po chvíli vstoupily osoby uvedené v okamžitém zrušení
pracovního poměru, avšak v žádném případě žalobce b) s žalobcem a) nezastihly
při konzumaci alkoholických nápojů. Výzvu ředitele žalované, aby se podrobil
dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, odmítl, neboť takové jednání považoval
za ponižující a šikanózní. Nesouhlasil s tím, že by pracoviště opustil bez
omluvy a souhlasu nadřízených, jelikož zástupkyni ředitele žalované (přibližně
v 10:15 hod.) oznámil, že je nemocen a odchází k lékaři, který jej následně
skutečně uznal dočasně práce neschopným. Řízení o žalobě bylo u Okresního soudu
v Prostějově vedeno pod sp. zn. 5 C 151/2015.
5. O žalobě podané žalobcem a) rozhodl Okresní soud v Prostějově
rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 C 123/2015-142, tak, že žalobu zamítl a
žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení; k
odvolání žalobce a) byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018,
č. j. 49 Co 336/2017-193, uvedený rozsudek zrušen a věc byla soudu prvního
stupně vrácena k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem Okresního soudu v Prostějově
ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 C 123/2015-251, bylo žalobě vyhověno a žalované
byla uložena povinnost nahradit žalobci a) náklady řízení; i tento rozsudek byl
k odvolání žalované usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2020, č. j.
49 Co 154/2019-293, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu
řízení [soudu prvního stupně bylo vytknuto, že se náležitě nezabýval intenzitou
porušení pracovní povinnosti, jehož se žalobce a) dopustil tím, že se odmítl
podrobit dechové zkoušce na alkohol, a bylo mu uloženo, aby se zabýval tím, zda
žalobce a) porušil své pracovní povinnosti též tím, že na pracovišti požíval
alkohol].
6. O žalobě podané žalobcem b) rozhodl Okresní soud v Prostějově
rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 C 151/2015-121, tak, že žalobu zamítl a
žalobci b) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení; k
odvolání žalobce b) byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2018, č.
j. 49 Co 337/2017-152, uvedený rozsudek zrušen a věc byla soudu prvního stupně
vrácena k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne
25. 4. 2019, č. j. 5 C 151/2015-220, bylo žalobě vyhověno a žalované byla
uložena povinnost nahradit žalobci b) náklady řízení; i tento rozsudek byl k
odvolání žalované usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2020, č. j. 49
Co 155/2019-264, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu
řízení [soudu prvního stupně bylo vytknuto, že se náležitě nezabýval intenzitou
porušení pracovní povinnosti, jehož se žalobce b) dopustil tím, že se odmítl
podrobit dechové zkoušce na alkohol, a bylo mu uloženo, aby se zabýval tím, zda
žalobce b) porušil své pracovní povinnosti též tím, že na pracovišti požíval
alkohol].
7. Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 5. 2021, č. j. 5 C
123/2015-342, bylo řízení ve věcech vedených u Okresního soudu v Prostějově pod
sp. zn. 5 C 123/2015 a sp. zn. 5 C 151/2015 spojeno ke společnému řízení, a to
pod společnou sp. zn. 5 C 123/2015.
8. Okresní soud v Prostějově následně rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č.
j. 5 C 123/2015-423, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 11. 2021, č.
j. 5 C 123/2015-457, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci
a) dopisem žalované ze dne 20. 2. 2015 je neplatné (výrok I) a že okamžité
zrušení pracovního poměru dané žalobci b) dopisem žalované ze dne 20. 2. 2015
je neplatné (výrok II); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
a) na náhradě nákladů řízení 69 744,27 Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava
Burgeta (výrok III), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě
nákladů řízení 79 489 Kč k rukám advokátky Mgr. Romany Petrové (výrok IV) a že
žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prostějově na
nákladech řízení placených státem 1 193 Kč (výrok doplňujícího usnesení).
9. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a) v době jednání,
které mu je vytýkáno okamžitým zrušením pracovního poměru (jež mu bylo doručeno
2. 3. 2015), pracoval u žalované jako učitel. Dne 20. 2. 2015 žalobce a) práci
učitele nevykonával; do vyučovací hodiny od 9:25 do 10:10 hodin, kterou měl
vyučovat, se nedostavil a budovu školy opustil, přestože měl vyučovat ještě
další dvě hodiny. Uvedeného dne se žalobce a) v 10:05 hodin odmítl na výzvu
ředitele školy [který k tomu byl oprávněn na základě vnitřního předpisu
(směrnice) žalované] podrobit dechové zkoušce (zjištění, zda není pod vlivem
alkoholu); výzva byla učiněna v kabinetu žalobce b), kde byli oba žalobci
zastiženi a kde se v té době nacházely prázdné nebo částečně naplněné lahve od
alkoholu. Na základě výpovědi svědků (K., S., M., D., Š., T. a V.) soud prvního
stupně nevzal za prokázáno, že žalobce a) dne 20. 2. 2015 v budově školy
alkoholické nápoje konzumoval; svědecké výpovědi hodnotil jako „příliš obecné“,
žádný ze svědků „nepotvrdil, že by žalobce a) 20. 2. 2015 alkoholické nápoje v
budově školy konzumoval, a pokud uváděli, že jevil známky opilosti, bylo to
jejich subjektivní hodnocení, které vycházelo z chování žalobce a), přičemž
toto hodnocení žalobce a) svědky bylo natolik neurčité a obecné, že není možno
jednoznačně dospět k závěru, že žalobce a) 20. 2. 2015 v budově školy
alkoholické nápoje konzumoval“. Žalobce a) „byl dne 20. 2. 2015 uznán MUDr.
Kolmašem zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce“. Na základě těchto skutkových
zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že z jednání, která mu byla v
okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkána, se žalobce a) dopustil porušení
pracovních povinností jen „odmítnutím dechové zkoušky“; požívání alkoholických
nápojů na pracovišti žalobcem a) nebylo prokázáno a pracovní povinnost nemohl
porušit ani tím, že „nevykonával přidělenou práci“ a „v pracovní době svévolně
opustil pracoviště“, neboť byl uznán „zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce“.
Pouhé „odmítnutí dechové zkoušky“ nelze bez dalšího považovat za porušení
pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, jestliže z provedeného dokazování
nevyplynulo „další“, pro které by jednání žalobce a) tak bylo možno hodnotit
(„např. opakované projednávání obdobného jednání zaměstnavatele se zaměstnancem
bez jeho nápravy, špatný postoj zaměstnance k plnění pracovních úkolů pro toto
opakované jednání, negativní důsledky tohoto jednání pro zaměstnavatele,
způsobení škody tímto jednáním apod.“).
10. Žalobce b) podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v době
jednání, které mu je vytýkáno okamžitým zrušením pracovního poměru (jež mu bylo
doručeno 2. 3. 2015), pracoval u žalované jako učitel. Dne 20. 2. 2015 žalobce
b) práci učitele nevykonával; do vyučovací hodiny od 8:35 do 10:10 hodin,
kterou měl vyučovat, se nedostavil a budovu školy opustil, přestože měl
vyučovat ještě další dvě hodiny. Uvedeného dne se žalobce b) v 10:05 hodin
odmítl na výzvu ředitele školy [který k tomu byl oprávněn na základě vnitřního
předpisu (směrnice) žalované] podrobit dechové zkoušce (zjištění, zda není pod
vlivem alkoholu); výzva byla učiněna v kabinetu žalobce b), kde byli oba
žalobci zastiženi a kde se v té době nacházely prázdné nebo částečně naplněné
lahve od alkoholu. Přes odmítnutí dechové zkoušky se však žalobce b) v kabinetě
k požití alkoholu „doznal“; vzhledem k tomu, že ošetřující lékař MUDr. Jan Vlk
při vyšetření provedeném dne 20. 2. 2015 okolo 11:30 hodin alkohol z dechu
žalobce b) necítil, muselo se jednat o požití jen „minimální“. Po uvedeném
vyšetření byla ošetřujícím lékařem žalobci b) „vystavena pracovní neschopnost“
od 19. 2. 2015, která však byla následně na žádost žalobce b) „zrušena“; na
základě svědecké výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. Jana Vlka však soud prvního
stupně vzal za prokázáno, že žalobce b) vzhledem ke svému onemocnění nebyl dne
20. 2. 2015 k výkonu práce zdravotně způsobilý. Na základě těchto skutkových
zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce b) se dopustil
vytýkaného jednání spočívajícího v konzumaci alkoholu na pracovišti dne 20. 2.
2015 a v odmítnutí podrobit se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu; žalobce
b) naopak nemohl pracovní povinnost porušit tím, že 20. 2. 2015 „nevykonával
přidělenou práci“ a „v pracovní době svévolně opustil pracoviště“, neboť v
uvedený den nebyl k výkonu práce zdravotně způsobilý. Pouhé „odmítnutí dechové
zkoušky“, jakož i minimální konzumaci alkoholu nelze bez dalšího považovat za
porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, jestliže z provedeného
dokazování nevyplynulo „další“, pro které by jednání žalobce b) tak bylo možno
hodnotit („např. opakované projednávání obdobného jednání zaměstnavatele se
zaměstnancem bez jeho nápravy, špatný postoj zaměstnance k plnění pracovních
úkolů pro toto opakované jednání, negativní důsledky tohoto jednání pro
zaměstnavatele, způsobení škody tímto jednáním apod.“).
11. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná s oběma žalobci
pracovní poměr „okamžitě zrušila bezdůvodně“.
12. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10.
2022, č. j. 49 Co 170/2021-525, 49 Co 171/2021-525, rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I), a uložil žalované povinnost
zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta Mgr. Miroslava
Burgeta žalobci a) 15 556 Kč (výrok II) a žalobci b) 12 168 Kč (výrok III).
13. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že
oba žalobci se dne 20. 2. 2015 dopustili vytýkaného odmítnutí podrobit se
orientační dechové zkoušce a že žalobce b) též jednání spočívajícího v
konzumaci alkoholu na pracovišti (v budově školy); požívání alkoholu na
pracovišti žalobcem a) žalovaná neprokázala. Vzhledem k tomu, že žalobce a) se
dlouhodobě léčil s hlasivkami a lékařským posudkem ze dne 17. 7. 2015 u něj
byla ke dni 12. 12. 2013 zjištěna nemoc z povolání „těžká hyperkinetická
dysfonie, těžká nedomykavost hlasivek, stp. operací zpěváckého uzlu“, a k tomu,
že pracovní neschopnost žalobce a) byla 20. 2. 2015 vystavena na základě
výsledků foniatrického vyšetření provedeného odborným lékařem, dospěl odvolací
soud k závěru, že zdravotní stav žalobci a) – i když pracovní neschopnost byla
vystavena až poté, co opustil budovu školy – dne 20. 2. 2015 bránil ve výkonu
práce. Ke stejnému závěru dospěl též v případě žalobce b), u něhož ošetřující
lékař dne 20. 2. 2015 shledal zdravotní nezpůsobilost k výkonu práce zpětně k
19. 2. 2015 a rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti „stornoval“ jen poté,
co byl vystaven „nevybíravému nátlaku“ ze strany ředitele žalované. Jednání,
jehož se žalobci dopustili [odmítnutí orientační dechové zkoušky a v případě
žalobce b) též konzumace alkoholu v budově školy] podle odvolacího soudu (i s
přihlédnutím ke zvláštnostem postavení pedagoga) nedosahuje intenzity
vyžadované ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro okamžité
zrušení pracovního poměru se zaměstnancem. V řízení nebyly zjištěny
„skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že žalobci své
povinnosti pedagogů neplnili dlouhodobě či opakovaně, že by opakovaně či
dlouhodobě porušovali své pracovní povinnosti tím, že by se nedostavovali do
výuky, učili pod vlivem alkoholu nebo jej požívali na půdě školy, ani že by
proti jejich osobám nebo proti jejich pedagogickému působení směřovaly v
minulosti či dokonce dlouhodobě výtky žáků, rodičů či žalovaného“; naopak
svědkyně J. K., zástupkyně ředitele žalované, potvrdila, že „po pracovní
stránce s žalobci nebyly žádné problémy, vždy se s nimi domluvila, a že
žalobcům v minulosti nebylo ze strany žalované nic vytýkáno, nebyla jim udělena
žádná výtka“. Intenzitu porušení pracovní povinnosti nemohou zvyšovat ani
zjištění z karty řidičů žalobců, neboť se týkají jednání (řízení pod vlivem
alkoholu), k němuž došlo až poté, co s nimi žalovaná rozvázala pracovní poměr.
Jednání žalobců by podle odvolacího soudu mohlo být důvodem k výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť na
žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala ještě po
dobu výpovědní doby.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
směřuje „proti všem výrokům napadeného rozsudku“. Dovolatelka má za to, že
„napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Nastoluje
přitom tyto právní otázky: otázku „hodnocení intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu“ (dále jen „otázka č. 1“); otázku (v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešenou), „zdali ust. § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku
práce zakládá jednotné porušení povinností zaměstnance k jím vykonávané práci,
či zdali se jedná o samostatná porušení povinností zaměstnance“ (dále jen
„otázka č. 2“); otázku „extrémního nesouladu“ závěru odvolacího soudu o
„neprokázání konzumace alkoholu na pracovišti s provedeným dokazováním“ (dále
jen „otázka č. 3“); otázku (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešenou), „zdali v případě, pokud zaměstnanec dobrovolně vykonává pro
zaměstnavatele práci v době, kdy by jinak mohl být uznán dočasně práce
neschopným, se může dopustit porušení povinností zaměstnance k jím vykonávané
práci, či nikoli“ (dále jen „otázka č. 4“); otázku (v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešenou), „zdali jednání zaměstnance, který dobrovolně
vykonává pro zaměstnavatele práci v době, kdy by jinak mohl být uznán dočasně
práce neschopným, a následně se domáhá ochrany před rozvázáním pracovního
poměru v důsledku porušení povinností zaměstnance k jím vykonávané práci s
poukazem na svůj zdravotní stav, lze hodnotit jako zjevné zneužití práva či
nikoli“ (dále jen „otázka č. 5“); otázku (v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešenou), „zdali se na zaměstnance, který je zdravotně nezpůsobilý k
výkonu práce, vztahuje prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke
vzniku škody u zaměstnavatele“ (dále jen „otázka č. 6“); otázku (při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu), „spravedlivého požadavku trpění výpovědní doby při zvlášť hrubém
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci“ (dále jen „otázka č. 7“). Dovolatelka namítá, že
odvolací soud dostatečně nevzal v úvahu, „jakou funkci žalobci zastávali u
žalované, neboť se jednalo o učitele, na které je nutno klást větší důraz,
pokud jde o vlastnosti a dodržování zákona, kdy v případě porušení jejich
povinností je potřeba toto hodnotit přísněji“; na učitele je třeba „nahlížet i
jako na autoritu, která dětem poskytuje morální vzor a vychovává je“. Každé
porušení povinnosti podrobit se dechové zkoušce musí být hodnoceno
individuálně, což se v předmětném řízení nestalo a rozhodnutí je
nepřezkoumatelné.
Odvolací soud měl vedle činnosti vykonávané žalobci
zohlednit, že žalované vznikla jednáním žalobců nemajetková újma, neboť utrpěla
její „reputace“ (po protiprávním jednání žalobců v místě působnosti žalované
bylo všeobecně známo, že došlo k požití alkoholu u dvou zaměstnanců, kteří
dokonce byli zamčeni v kabinetě), že žalobci byli vyzváni podrobit se dechové
zkoušce v situaci, kdy žáci oznámili žalované, že se do výuky nikdo z žalobců
nedostavil, žalobci se nacházeli v zamčeném kabinetu, kde se nacházely poházené
otevřené lahve od alkoholu, a žalobci jevili známky požití alkoholu;
ojedinělosti excesu žalobců naopak odvolací soud přiznal větší váhu, než by
měl. Ač vůlí žalované bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru vytknout
žalobcům, že se nacházeli na pracovišti pod vlivem alkoholického nápoje, a v
ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce se jedná o jedno omezení „v
podobě přítomnosti alkoholu“, odvolací soud překvapivě uzavřel, že „nedošlo k
prokázání konzumace alkoholu na pracovišti u žalobce a), ačkoli jevil známky
požití alkoholu, jelikož mohlo dojít k požití alkoholu již před vstupem na
pracoviště“. Závěr, že k porušení povinnosti nepožívat alkohol na pracovišti
nedošlo, je v rozporu s provedeným dokazováním „extrémním způsobem“, neboť „ze
svědeckých výpovědí provedených v řízení u soudu I. stupně jednoznačně plyne,
že žalobci jevili známky požití alkoholu – všichni svědci tomuto přítomni
shodně potvrdili tento závěr“; k tomuto závěru jednoznačně vede i přiznání
žalobce b) a zjištěný stav jeho kabinetu. O věrohodnosti žalobce a) vypovídá
též skutečnost, že spáchal trestný čin pod vlivem alkoholu. I když žalobce b)
požití alkoholu na pracovišti „doznal“, odvolací soud intenzitu porušení
pracovní povinnosti obou žalobců hodnotil stejně, konzumace alkoholu na
pracovišti žalobcem b) přitom zakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního
poměru, neboť množství požití alkoholu tímto žalobcem dokládají výpovědi svědků
o tom, že „žalobce b) jevil známky požití alkoholu“. Dovolatelka nesouhlasí ani
se závěrem, že „žalobci byli oba zdravotně nezpůsobilí k výkonu práce, a
nemohlo tak dojít k porušení jejich povinností“, neboť odvolací soud nevzal v
úvahu, že dne 20. 2. 2015 se žalobci dostavili do prostor žalované s úmyslem
vykonávat práci, čímž (ačkoli nebyli způsobilí k výkonu práce) převzali svým
dobrovolným jednáním na sebe nejen práva zaměstnance, nýbrž i povinnosti, které
se s tímto pojí. V případě žalobce a) tento úmysl vyplývá ze skutečnosti, že
žalobce a) – přestože rozhodnutí o jeho dočasné pracovní neschopnosti bylo dne
20. 2. 2015 vystaveno na základě lékařské zprávy ze dne 17. 2. 2015, od kdy
nedošlo ke změně jeho zdravotního stavu – pro žalovanou ve dnech 17. 2. až 19. 2. 2015 vykonával práci a dne 20. 2. 2015 se dostavil do zaměstnání a nikomu
nesdělil, že není schopen vykonávat práci a ošetřujícího lékaře kontaktoval až
po porušení „pracovní kázně“. U žalobce b) tento úmysl vyplývá z obdobných
skutečnosti s tím rozdílem, že žalobce b) ve dnech 17. 2. až 19. 2. 2015 práci
pro žalovanou vykonával, i když byl dne 20. 2.
2015 svým ošetřujícím lékařem
uznán dočasně práce neschopným pro odeznívající zánět průdušek. Za situace, kdy
se žalobci dostavili k žalované s úmyslem vykonávat práci, je potom setrvání na
bezbřehé ochraně zaměstnance (jak učinil odvolací soud) v rozporu s ustanovením
§ 6 a 8 občanského zákoníku. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalobce a) a žalobce b) ve svém společném vyjádření k dovolání
žalované uvedli, že se plně ztotožňují se „skutkovými závěry nalézacích soudů a
s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu“ a že soud prvního stupně i
odvolací soud „svá rozhodnutí přesvědčivě a zcela dostatečně odůvodnily“. Z
těchto důvodů žalobci navrhli, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné
odmítnuto, případně, „pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je
projednatelné“, aby bylo zamítnuto.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
17. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
18. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že oba žalobci se domáhají určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru ze dne 20. 2. 2015, které jim bylo doručeno 2. 3. 2015 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka č. 2,
jejímž prostřednictvím dovolatelka nepřípustně prosazuje jiný závěr o skutkovém
stavu, než ze kterého soudy v projednávané věci vycházely; uvedenou otázku
nastoluje na podkladě skutkového závěru o tom, že žalobce a) „jevil známky
požití alkoholu“, který však soudy neučinily, neboť podle jejich skutkového
závěru žádný ze svědků „nepotvrdil, že by žalobce a) 20. 2. 2015 alkoholické
nápoje v budově školy konzumoval, a pokud uváděli, že jevil známky opilosti,
bylo to jejich subjektivní hodnocení, které vycházelo z chování žalobce a),
přičemž toto hodnocení žalobce a) svědky bylo natolik neurčité a obecné, že
není možno jednoznačně dospět k závěru, že žalobce a) 20. 2. 2015 v budově
školy alkoholické nápoje konzumoval“ (srov. bod 71 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně a bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Otázky č. 4 a 5 dovolatelka založila na skutkovém závěru, že žalobci
(dne 20. 2. 2015) „dobrovolně vykonávali pro zaměstnavatele práci v době, kdy
by jinak mohli být uznáni dočasně práce neschopnými“, ač odvolací soud (ani
soud prvního stupně) takový skutkový závěr neučinil; soudy vycházely ze
zjištění, že žalobci dne 20. 2. 2015 práci pro žalovanou nevykonávali. Uvedené
otázky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají.
22. Předestřená otázka č. 6 vychází z předpokladu, že jednáním žalobců
byla žalované způsobena majetková nebo nemajetková újma. Dovolatelka namítá, že
žalované vznikla jednáním žalobců nemajetková újma, neboť utrpěla její
„reputace“ (po protiprávním jednání žalobců v místě působnosti žalované bylo
všeobecně známo, že došlo k požití alkoholu u dvou zaměstnanců, kteří dokonce
byli zamčeni v kabinetě), odvolací soud však skutkový závěr o vzniku takové
nemajetkové újmy neučinil a z obsahu skutkových zjištění soudů ani nevyplývá,
že by jednáním žalobců vznikla žalované škoda (majetková újma). Ani uvedená
otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.
23. Dovolatelka (předestírá-li dovolacímu soudu k řešení otázky č. 2, 4,
5 a 6) pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn.
29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
24. Dovolací soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že není zpochybněním
právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi
vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového
stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily
soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn.
29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31
Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
25. Otázkou č. 3 dovolatelka (jinými slovy řečeno) nastoluje otázku
procesního práva, jaké jsou důsledky postupu soudu při hodnocení důkazů podle
ustanovení § 132 o. s. ř., kterým byl založen extrémní rozpor mezi provedeným
důkazem a skutkovým zjištěním, které soud z tohoto důkazu učinil.
26. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětluje, že je při
posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo
4315/2015, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3411/2019, a ze dne 28. 1. 2020,
sp. zn. 33 Cdo 4316/2019); správnost skutkových zjištění soudů přezkumu
dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř. – nepodléhá. Při splnění všech náležitostí dovolání je ovšem
možné Nejvyššímu soudu předložit otázku procesního práva, zda soudy při
zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušná procesní pravidla a zásady;
ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky potom vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li
napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. například bod 55
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněného pod č. 460/2017 Sb.).
27. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů
odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS
2864/09, a již uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy
právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku
představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními). Jedná se obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima
facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad
hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou
přezkumu zde tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu
soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového
stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou
procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v
dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019).
28. Shledá-li pak Nejvyšší soud, že se odvolací soud dopustil při
zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů, nenahrazuje jeho
skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž zruší dovoláním
napadené rozhodnutí (a případně rozhodnutí soudu prvního stupně), čímž nižším
soudům umožní vytknutá procesní pochybení napravit a dospět případně k odlišným
skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp.
zn. 23 Cdo 330/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV.
ÚS 3415/20).
29. Soudy v projednávané věci vyšly – mimo jiné – ze zjištění
(skutkového závěru), že konzumace alkoholu žalobcem a) na pracovišti dne 20. 2.
2015 nebyla prokázána; soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že „výpověďmi
svědků není prokázáno, že žalobce a) dne 20. 2. 2015 v budově školy alkoholické
nápoje skutečně konzumoval“ (bod 71 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně),
a odvolací soud (jak vyplývá z bodu 15 odůvodnění jeho rozsudku) z tohoto
skutkového zjištění vyšel. Skutkový závěr soudů je zde výsledkem volného
hodnocení důkazů provedeného v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. při
respektování zásady bezprostřednosti. Své úvahy při hodnocení svědeckých
výpovědí soud prvního stupně náležitě, v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.
s. ř., vysvětlil, jestliže uvedl, že svědecké výpovědi (K., S., M., D., Š., T.
a V.) jsou „příliš obecné“, žádný ze svědků „nepotvrdil, že by žalobce a) 20.
2. 2015 alkoholické nápoje v budově školy konzumoval, a pokud uváděli, že jevil
známky opilosti, bylo to jejich subjektivní hodnocení, které vycházelo z
chování žalobce a), přičemž toto hodnocení žalobce a) svědky bylo natolik
neurčité a obecné, že není možno jednoznačně dospět k závěru, že žalobce a) 20.
2. 2015 v budově školy alkoholické nápoje konzumoval“. Odvolací soud potom ke
zjištěnému stavu kabinetu doplnil, že se nejednalo o kabinet žalobce a), který
proto neodpovídal za stav, v jakém se nacházel. Nelze proto dovozovat, že
zjištění skutkového stavu je již na první pohled natolik vadné, že by k němu
soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o.
s. ř. a násl.) nikdy dospět, tedy že je natolik vadné, že představuje tzv.
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými
skutkovými zjištěními a vykazuje znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole)
při hodnocení důkazů, a znamená tak porušení práv žalované garantovaných čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
30. Dovolací soud proto vychází ze skutkového závěru soudů, že z
jednání, která byla žalobcům vytknuta v okamžitém zrušení pracovního poměru, se
oba žalobci dopustili odmítnutí podrobit se dechové zkoušce na přítomnost
alkoholu, tj. porušení povinnosti stanovené ustanovením § 106 odst. 4 písm. i)
zák. práce, a žalobce b) též požívání alkoholu na pracovišti, tj. porušení
povinnosti stanovené ustanovením § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce.
31. Rozsudek odvolacího soudu je v otázce, jaká jsou východiska pro
konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska posouzení intenzity
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci (srov. dovolatelem předestřené otázky č. 1 a 7),
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby
rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
32. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem.
33. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním
předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
34. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při
obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb.
rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo
2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
35. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není
jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012).
36. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným
opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, ...“). K okamžitému zrušení
pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit
jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli
nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí
výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.
2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.
2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.).
37. Soudní praxe se ustálila na závěru, že (vedle shora uvedených)
jedním z nejvýznamnějších hledisek pro posouzení míry porušení bezvýhradné a
kategorické povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 106 odst. 4 písm. i) zák.
práce (podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného
zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových
látek) je, za jakých okolností zaměstnanec dechovou zkoušku na alkohol odmítl
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1252/2002).
38. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn.
21 Cdo 4733/2015, vyplývá závěr, že pozitivní zjištění o tom, že je zaměstnanec
pod vlivem alkoholických nápojů, neznamená vždy (bez dalšího) porušení
povinnosti ve smyslu ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák. práce nevstupovat
na pracoviště zaměstnavatele pod vlivem alkoholického nápoje takové intenzity,
aby je bylo možné kvalifikovat jako závažné porušení povinnosti ve smyslu § 52
písm. g) zák. práce, neboť k jeho požití musí dojít v takové míře, že má vliv
na snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti zaměstnance; uvedený závěr
obstál i v ústavní rovině, byla-li ústavní stížnost podaná proti uvedenému
rozsudku Nejvyššího soudu odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5.
2017, sp. zn. III. ÚS 912/17. Uvedený závěr se nepochybně vztahuje i na
posouzení intenzity porušení povinnosti zaměstnance podle ustanovení § 106
odst. 4 písm. e) zák. práce nepožívat alkoholické nápoje na pracovištích
zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště.
39. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zák. práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu,
nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry
má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení
§ 55 odst. 1 písm. b) zák. práce k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec
porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat
(korigovat) pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních
norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21
Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod
č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).
40. Dovolatelka odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že dostatečně nevzal
v úvahu, „jakou funkci žalobci zastávali u žalované“. Z bodu 27 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud zohlednil specifické
postavení pedagoga (že pedagogický pracovník vykonává vedle vyučovací činnosti
rovněž výchovně vzdělávací činnost), které „vyžaduje, aby pedagog, mimo jiné,
jednal v souladu s pravidly slušnosti a občanského soužití s přihlédnutím k
ochraně žáků před riziky poruch jejich zdravého vývoje, že chování učitele je
vzorem pro žáky, že základem pedagogické činnosti je mimo jiné i osobní příklad
učitele, jeho morální bezúhonnost, a že učitel svou prací, chováním a jednáním
ovlivňuje morálku žáků a je pro ně morálním vzorem“, takže „pedagog by tak měl
jít příkladem mimo jiné i v tom, že si bude řádně plnit své pracovní povinnosti
a bude dodržovat nastavená pravidla“, jakož to, že „kredit školy do značné míry
závisí na kvalitě (morální i odborné) pedagogického sboru“. Dovolatelka zde
náležitě nebere v úvahu, že vytýkaného jednání se žalobci dopustili – jak ze
skutkových zjištění soudů vyplývá – ve školním kabinetu mimo vlastní výkon
přímé pedagogické činnosti a že nikdo z žáků ani z veřejnosti nebyl události
přítomen, takže jednáním žalobců nedošlo nejen k přímému ohrožení mravního
vývoje žáků nebo pověsti žalované na veřejnosti, ale ani k poškození morálního
kreditu žalobců u jejich žáků, které by vylučovalo výkon jejich pedagogické
činnosti alespoň po dobu výpovědní doby.
41. Žalobci byli vyzváni k tomu, aby se podrobili orientační dechové
zkoušce na alkohol, poté, co byli v době, kdy měli provádět výuku, zastiženi v
uzamčeném školním kabinetu, jehož stav (zápach po alkoholu a přítomné láhve od
alkoholu) vzbuzoval dojem, že žalobci v kabinetu požívali alkoholické nápoje.
Nelze tedy pochybovat o tom, že požadavek, aby se žalobci podrobili dechové
zkoušce, byl opodstatněný, neboť vyvstala potřeba ověření, zda žalobci
neporušili povinnost zaměstnance podle ustanovení § 106 odst. 4 písm. e) zák.
práce. Na druhé straně je ale třeba zohlednit, že žalobci podle skutkových
zjištění soudů nejevili známky požití alkoholických nápojů (namítá-li
dovolatelka, že „žalobci jevili dle jednoznačně prokázaných svědeckých výpovědí
známky požití alkoholu“, nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění soudů), o
čemž svědčí též absence skutkových zjištění o tom, že by při odmítnutí dechové
zkoušky bylo u žalobců pozorováno snížení duševních funkcí a jejich celkové
pohotovosti, jež by bylo důvodem pro jejich vyloučení z dalšího výkonu práce
(žalovaná naopak žalobcům v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýká, že
budovu školy „bez omluvy a souhlasu nadřízených“ opustili, i když ještě měli
vyučovat „další dvě hodiny“).
42. Žalobce b) – na rozdíl od žalobce a) – se dopustil jednání
spočívajícího v požívání alkoholických nápojů na pracovišti. Podle skutkového
zjištění odvolacího soudu se však jednalo – a odvolací soud správně považoval
za významné – o „nepatrné požití alkoholu“. Zjištění, že žalobce b) na
pracovišti alkoholické nápoje požíval není soudy odůvodněno tím, že by jevil
známky opilosti, nýbrž jen jeho „doznáním“, které při odmítnutí dechové zkoušky
učinil; závěr o nezpůsobilosti žalobce b) k výkonu práce z důvodu požití
alkoholu nebyl odpovědnými zaměstnanci žalované na místě učiněn.
43. Uzavřel-li odvolací soud za těchto okolností (poté co zohlednil, že
u obou žalobců se jednalo o „ojedinělý exces“, že nebyly zjištěny „žádné
skutečnosti , na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že žalobci své
povinnosti pedagogů neplnili dlouhodobě či opakovaně, že by opakovaně či
dlouhodobě porušovali své pracovní povinnosti tím, že by se nedostavovali do
výuky, učili pod vlivem alkoholu nebo jej požívali na půdě školy, ani že by
proti jejich osobám nebo jejich pedagogickému působení směřovaly v minulosti či
dokonce dlouhodobě výtky žáků, rodičů či žalovaného“), že „nelze dospět k
závěru, že by porušení povinností žalobci a) a b) dosáhlo takové intenzity
porušení pracovních povinností, pro kterou by po žalovaném nebylo možno
spravedlivě požadovat, aby oba žalobce zaměstnával ještě po dobu výpovědní
doby, tedy intenzity, která by odůvodňovala rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením“, nelze jeho úvahu při vymezení relativně neurčité hypotézy
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce považovat za zjevně nepřiměřenou;
lze souhlasit i s úvahou odvolacího soudu, že jednání žalobců by odůvodňovalo
rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.
44. Neopodstatněná je i námitka dovolatelky, že odvolací soud „nijak
nevyhodnotil porušení povinnosti žalobců v tom, že nechali žáky žalované bez
dozoru“ (žalobci v rozporu s ustanovením § 206 zák. práce neuvědomili žalovanou
o překážce v práci). Uvedené jednání se nestalo důvodem okamžitého zrušení
pracovního poměru a odvolací soud k němu jako k okolnosti ovlivňující závěr o
intenzitě porušení pracovní povinnosti přihlédl (srov. bod 27 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu).
45. Závěr o vyšší míře intenzity porušení pracovních povinností
neodůvodňuje ani obsah písemných oznámení žáků žalované o chování žalobců z 19.
2. 2015 [podle nichž se žalobce b) měl dne 19. 2. 2015, tedy v den
předcházející vytýkanému porušení pracovních povinností, dostavit do výuky pod
vlivem alkoholu a již tento den společně s žalobcem a) měli v kabinetu požívat
alkohol], neboť ani skutečnosti v nich uvedené se nestaly důvodem posuzovaných
zrušovacích projevů žalované a odvolací soud z nich ani nevycházel jako ze
skutečností prokázaných (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu: „…i
kdyby byly skutečnosti, které vyplývají z oznámení žáků … pravdivé…“). Odvolací
soud správně při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností
žalobci nebral v úvahu ani skutečnosti vyplývající „z jejich karty řidičů“,
které obsahují záznamy o porušení povinností, které nijak s plněním jejich
pracovních povinností nesouvisí, jež se navíc odehrála až v době následující po
jednání, které se v jejich případě stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního
poměru.
46. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce
hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci též v souladu s rozhodnutími
dovolacího soudu, na něž dovolatelka ve svém dovolání odkazuje. Dovolatelka jen
přehlíží, že uvedená rozhodnutí spočívají na jiném skutkovém stavu, než na
kterém spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Odkazované rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000, a ze dne 29. 4. 2004, sp.
zn. 21 Cdo 2667/2003, se sice týkají porušení povinnosti zaměstnance podrobit
se orientační dechové zkoušce na alkohol, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, porušení povinnosti zaměstnance
nevstupovat na pracoviště pod vlivem alkoholu, avšak v odkazovaných případech
zaměstnavatel k rozvázání pracovního poměru přistoupil výpovědí, nikoliv
okamžitým zrušením pracovního poměru. V dalších odkazovaných rozhodnutích
(rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, ze dne
19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo
1218/2005, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1234/2013, a rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94) šlo o porušení pracovních
povinností, jichž se zaměstnanci dopustili jiným způsobem než v projednávané
věci. Konečně odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn.
21 Cdo 550/2014, ani otázku intenzity porušení pracovních povinností neřešil,
neboť předmětem řízení zde byla neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí
danou z důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce.
47. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka jím brojí „proti všem
výrokům napadeného rozsudku“ (tedy i proti výrokům II a III o náhradě nákladů
odvolacího řízení, jakož i proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích III a IV o náhradě nákladů
řízení); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
48. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná,
jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit oběma žalobcům náhradu
nákladů řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k podanému dovolání.
Náklady sestávají z mimosmluvní odměny za jeden společný úkon právní služby ve
výši 2 000 Kč u každého z žalobců [§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst.
1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů], z jedné částky paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), ze které na každého z
žalobců připadá 150 Kč. Každému z žalobců tedy na náhradě těchto nákladů řízení
náleží 2 150 Kč.
50. Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Miroslav Burget, který oba žalobce
zastupoval, doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům,
které každému z žalobců vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.)
podle sazby daně z přidané hodnoty [21 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] ve výši 451,50 Kč.
51. Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
2 601,50 Kč zaplatit každému z žalobců k rukám advokáta, který je zastupoval (§
149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu