28 Cdo 2539/2025-465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalovaným 1) Intervega - BRILIANT, a. s., se sídlem v Brně, Kolaříkova 1497/1, identifikační číslo osoby: 41602447, 2) Patricku Požárovi, se sídlem v Brně, Kolaříkova 1497/1, identifikační číslo osoby: 12172774, oběma zastoupeným Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o zaplacení částky 205 425 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 14/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2025, č. j. 49 Co 57/2024-431, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 229 C 14/2019-362, zastavil řízení co do částky 69 529,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od 9. 3. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaných povinnosti zaplatit společně a nerozdílně částku 260 477,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 9. 3. 2019 do zaplacení (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalovaným rovným dílem k rukám jejich zástupkyně ve výši 330 272 Kč a České republice na účet Městského soudu v Brně ve výši 5 995 Kč (výroky III a IV).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla v době od 25. 3. 2016 do 31. 12. 2018 (dále také „rozhodné období“) vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je budova č. p. XY (dále „předmětná budova“), v níž se mimo jiné nachází nebytové prostory o výměře 53,94 m2 užívané (vyjma společné chodby o výměře 11,37 m2) v rozhodné době žalovanými. Výstavba předmětné budovy byla dokončena v letech 1988 až 1990, její správu následně převzalo Oděvnictví města Brna, s. p., přičemž do užívání byla předána sdruženým organizacím v lednu roku 1991, a to v souladu s hospodářskou smlouvou o sdružení prostředků na investiční výstavbu Domu služeb v Brně-Řečkovicích ze dne 12. 9. 1986 uzavřenou dle ustanovení § 360a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „hosp. zák.“). Smlouvou ze dne 19. 10. 1992 se Oděvnictví města Brna, s. p. v likvidaci, jakožto jeden z účastníků sdružené investice, zavázalo převést na žalovaného 2) svá práva a povinnosti z hospodářské smlouvy ze dne 12. 9. 1986 za úplatu ve výši 230 642 Kč.
3. V rovině právního posouzení soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 19. 10. 1992 je neplatná, neboť nedošlo k jejímu schválení všemi účastníky sdružené investice (§ 360a odst. 5 hosp. zák.). Na základě této smlouvy se tudíž žalovaný 2) nestal smluvní stranou hospodářské smlouvy ze dne 12. 9. 1986, nevzniklo mu oprávnění k bezplatnému užívání předmětné budovy, a proto ani nemohl později sdílet své užívací právo se žalovanou 1). Podotkl rovněž, že právo užívat sporné nebytové prostory v předmětné budově žalovaný 2) nenabyl ani vydržením, neboť obligační právo nelze vydržet (§ 134 odst. 1 a contrario zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“). Dovodil však, že požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně žalovaných vzniknout v rozhodném období, nelze vyhovět, neboť jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a představuje zjevné zneužití práva dle ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Akcentoval přitom, že na stát je třeba i v rovině soukromoprávní klást vyšší nároky stran jeho vědomosti o tom, jaká práva mu svědčí.
4. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům II, III a IV rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 49 Co 57/2024-431, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 205 425 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 9. 3. 2019 do zaplacení; ve zbývající části výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalobkyni ve výši 3 990,40 Kč a České republice – Městskému soudu v Brně ve výši 3 731,90 Kč (výroky II a IV). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 2 263,10 Kč (výrok III).
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní v rozhodné době společně užívali v předmětné budově nebytové prostory o výměře 42,57 m2 bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že i pokud by žalovaní užívali též společnou chodbu v předmětné budově o výměře 11,37 m2, bezdůvodné obohacení by takovým užíváním na jejich straně nevzniklo, neboť se nejedná o prostor sloužící pro výkon podnikatelské činnosti, který by byl standardně předmětem nájmu, nýbrž o zázemí nezbytné k provozování prostor sloužících podnikání. Odvolací soud ovšem korigoval úvahu soudu prvního stupně týkající se aplikace ustanovení § 8 o. z. Shledal, že v případě smlouvy ze dne 19. 10. 1992 se jednalo o obchodní vztah mezi podnikateli, při kterém došlo ke zmaření investice žalovaného 2) do jeho podnikatelského záměru (v důsledku neplatnosti smlouvy), nikoli však pro jednání na straně žalobkyně. Uvedl, že bylo na žalovaném 2), aby postupoval v souladu s tehdy platnou právní úpravou a zajistil si písemný souhlas všech sdružených organizací.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I, jíž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 205 425 Kč se specifikovaným příslušenstvím) podali žalovaní
(dále také „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřují v existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Mají za to, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných nebytových prostor žalovanými odporuje dobrým mravům. Vyjadřují totiž přesvědčení, že při posuzování otázky rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy je nutno přihlédnout k zákonodárné roli státu a k jeho postavení coby zřizovatele státního podniku, domáhá-li se stát, respektive jeho organizační složka, po soukromoprávních subjektech nároků pramenících z neplatnosti smlouvy uzavřené se státním podnikem.
Vyzdvihují rovněž nepřehlednost a nevyjasněnost právní úpravy spjatou s transformací hospodářství v devadesátých letech minulého století a v souvislosti s tím kladou i druhou otázku, zda vedle počínání státu jako vlastníka předmětné budovy je při posuzování dobrých mravů „třeba zohlednit specifickou situaci přechodu z centrálně plánovaného hospodářství a privatizace státních podniků v devadesátých letech vyznačující se nepřehledností a nevyjasněností právní úpravy“. Poukazují na okolnost, že žalobkyně vlastnické právo k předmětné budově do zahájení soudního řízení o určení jejího vlastnického práva k této budově v roce 2010 nevykonávala, přičemž až v roce 2018 žalované informovala o potenciální neplatnosti smlouvy ze dne 19.
10. 1992. Upozorňují také, že uhradil-li žalovaný 2) částku za převod užívacího práva, vznikl tím nevratný majetkový prospěch státu, který byl beneficientem z likvidace tehdejšího státního podniku. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k dovolání žalovaných nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalovaných není pro žádnou z vymezených právních otázek přípustné.
11. Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost a ani zavinění. Při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení zajisté nelze postupovat jen formálně a mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci a bez zohlednění principů vyjádřených v hlavě I části první zákona č. 89/2012 Sb. (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, bod 42, publikovaný pod č. 11/2020 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11, publikovaný pod č. 137/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu – zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Ty se promítají i do interpretace soukromého práva (§ 2 odst. 1 o. z.), kdy výklad a použití právního předpisu nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) a kdy z tam uváděných principů lze v kontextu posuzované věci akcentovat zejména zásadu zapovídající zneužití práva (§ 8 o. z.). Ani v zásadě objektivní povaha bezdůvodného obohacení tedy nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporující dobrým mravům, resp. aby byl kvalifikován jako zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z. (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004, ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017, či ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019 – označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
12. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy lze pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 15/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019; judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad zákona č. 89/2012 Sb. – viz jeho § 1 odst. 2, § 2 či § 8 (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014)]. Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.
2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
13. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 91/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).
14. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016), jakož i širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Výkon práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na okolnost, zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016).
15. Oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (stejně tak jako ustanovení § 8 o. z) by pak mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1645/2016, či ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011). Právě provázanost úsudku soudu se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení přitom v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, přičemž ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018).
16. V přítomné věci odvolací soud poměřoval žalobkyní uplatněné právo korektivem dobrých mravů, přičemž jeho úvahy učiněné po zvážení všech podstatných okolností případu nelze považovat za nepřiměřené. V situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti takového druhu a intenzity, pro něž by žalobkyní vůči žalovaným vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení bylo lze považovat za nemravný, respektive za výraz zneužití práva, konkluze odvolacího soudu žádným defektem netrpí. Zdůrazňují-li žalovaní v rámci argumentace vážící se k první položené otázce, že se žalobkyně svých práv vlastníka předmětné budovy začala aktivně domáhat až v roce 2010, nejedná se o skutečnost, jež by sama o sobě mohla zvrátit závěry výše vyslovené, neboť právní nečinnost určité osoby není postačující pro to, aby mohla popřít či změnit existující občanskoprávní vztah z bezdůvodného obohacení.
Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by stát (respektive organizační složka oprávněná k hospodaření s jeho majetkem) záměrně oddaloval kroky směřující k nastolení souladu mezi skutečným stavem vlastnického práva k předmětné budově a evidencí v katastru nemovitostí ve spekulativní snaze extrahovat z žalovaných náhradu za výkon užívacího práva. Nelze ostatně přehlédnout, že dle skutkových zjištění soudů nižších instancí (skutková zjištění předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017) se žalobkyně s obsahem smlouvy ze dne 19. 10. 1992 seznámila až dne 16. 7. 2018 (viz bod 3 na straně 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K námitce žalovaných, že se žalobkyně o předmětnou budovu do jejího převodu na třetí osobu v průběhu řízení o nyní projednávané věci nikterak nezajímala, sluší se podotknout, že je věcí vlastníka, jak bude své věci užívat.
I pokud žalobkyně předmětnou budovu coby objekt ve svém vlastnictví fakticky neužívala či jinak nespravovala, nejedná se o okolnost odůvodňující bezesmluvní užívání části této budovy žalovanými. Uplatnění nároku státu, coby vlastníka, na náhradu za bezesmluvní užívání jeho majetku žalovanými tak v dané situaci nepředstavuje zneužití vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., jde-li toliko o realizaci hospodářských zájmů, nikoli o jednání šikanózní či společensky nepřijatelné.
17. Při respektu k principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 o. s. ř.) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) pak závěr o nároku na vydání bezdůvodného obohacení nelze bez dalšího činit závislým ani na charakteru žalujícího subjektu, jak je v dovolání rovněž dovozováno. Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že z judikatury Ústavního soudu (srovnej např. dovolateli citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017) plyne, že stát jako subjekt sui generis, při hodnotách, na nichž je založen, v jeho výsostném postavení, musí vystupovat jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při [např. námitku promlčení by tak měl vznášet na svoji obranu jen z důležitých důvodů (srovnej dále též např. body 32 a 37 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp zn. 30 Cdo 4776/2014, a na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, jenž se s právními východisky v něm uvedenými na téma dobrých mravů zcela ztotožnil)]. Ústavní soud proto nesouhlasil (rozuměj ve zcela výjimečných případech) s jinak dovozovaným závěrem obecných soudů, že by eventuální výkon práv státu jako účastníka řízení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka řízení.
18. V této souvislosti se jeví vhodným dodat, že smlouva ze dne 19. 10. 1992 byla nalézacími soudy shledána neplatnou pro nedostatek zákonných náležitostí, a to konkrétně pro absenci souhlasu všech sdružených organizací s převodem práv a povinností Oděvnictví města Brna, s. p. v likvidaci, na žalovaného 2). Souhlas všech sdružených organizací s převodem práv a povinností přitom jako podmínku platnosti a účinnosti smlouvy ze dne 19. 10. 1992 obsahuje nejen ustanovení § 360a odst. 5 hosp. zák., nýbrž i článek I samotné smlouvy ze dne 19. 10. 1992. Žalovaný 2) si tak musel být vědom toho, že pokud všechny sdružené organizace nevysloví souhlas s převodem práv a povinností dle smlouvy ze dne 19. 10. 1992, nebude tato smlouva platná a účinná. Na uvedeném proto ničeho nemění sama o sobě okolnost, že žalovaný 2) uzavíral smlouvu se státním podnikem v likvidaci zastoupeným likvidátorem, respektive že zakladatelem státního podniku je stát.
19. Spatřují-li žalovaní rozpor žalobou uplatněného nároku s dobrými mravy v okolnosti, že za převod práv a povinností dle smlouvy ze dne 19. 10. 1992 žalovaný 2) zaplatil Oděvnictví města Brna, s. p. v likvidaci, částku 230 642 Kč, je třeba připomenout, že v přítomné kauze se jedná o posouzení vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitosti, nikoli o posouzení restituční povinnosti (vrácení poskytnutých plnění) v rámci bezdůvodného obohacení plynoucího z neplatnosti smlouvy ze dne 19. 10. 1992. Nicméně i při zohlednění – vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem věci – žalovaným 2) poskytnuté úplaty ve výši 230 642 Kč, nelze žalobkyní uplatněný nárok označit za šikanózní či za odporující dobrým mravům. Žalovaní totiž po uzavření smlouvy ze dne 19. 10. 1992 přes její neplatnost užívali (bezúplatně) nebytové prostory v předmětné budově o výměře 42,57 m2, čímž nepochybně (bez právního důvodu) získali výraznou majetkovou hodnotu, která představuje jejich neoprávněný majetkový prospěch. Nelze tak dovodit, že by po více než dvaceti letech po uzavření smlouvy (a užívání dotčených nebytových prostor) bylo možno uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním konkrétních prostor předmětné budovy v období od 25. 3. 2016 do 31. 12. 2018 posoudit jako příčící se dobrým mravům ani s přihlédnutím k tomu, že žalovaný 2) poskytl posléze zlikvidovanému státnímu podniku plnění ve výši 230 642 Kč.
20. Na vyřešení dovolateli kladené otázky, zda „posuzování dobrých mravů vyžaduje zohlednění specifické situace přechodu z centrálně plánovaného hospodářství a privatizace státních podniků v devadesátých letech vyznačující se nepřehledností a nevyjasněností právní úpravy“, pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak proto, že odvolací soud neshledal, že by se důvod neplatnosti smlouvy ze dne 19. 10. 1992 odvíjel od jakýchkoli legislativních nejasností, ba naopak požadavek souhlasu všech sdružených organizací s převodem práv a povinností na jinou organizaci byl explicitně vyjádřen v ustanovení § 360a odst. 5 hosp. zák.
21. Jelikož dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu