4 Tdo 1115/2025-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání,
které podal obviněný M. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 4 To
131/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 60/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 2 T
60/2025, zrušil podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku výroky o vině a trestu z
trestního příkazu Městského soudu v Brně vydaného dne 12. 3. 2025, sp. zn. 4 T
49/2025, jenž nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí,
která mají ve zrušených výrocích svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými
zjištěními ve zrušeném trestním příkazu rozhodl o vině obviněného pokračujícím
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku
spáchaným jednak útokem ze dne 10. 3. 2025, za který byl obviněný odsouzen
zrušeným trestním příkazem, a dále dvěma útoky ze dnů 1. 12. 2024 a 29. 1.
2025. První z nich spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný společně s již
odsouzeným P. T. v ranních hodinách v Brně, XY po předchozí dohodě vnikli
pomocí klíčů, které jmenovaný spolupachatel předtím nezjištěným způsobem
opatřil, do garáže domu a odtud odcizili ke škodě I. a J. K. dvě elektrokola v
celkové hodnotě 162 200 Kč, na kterých z místa činu poté odjeli. Druhý útok
obviněný spáchal společně s již odsouzenou A. M. v Brně, XY tak, že po vzájemné
dohodě vnikli bočními neuzamčenými dveřmi opatřenými zvenku bezpečnostním
knoflíkem, které obviněný násilím otevřel přineseným šroubovákem, do restaurace
XY a zde odcizili ke škodě Bensen, s. r. o., blíže neurčený mobilní telefon a
potraviny v hodnotě nejméně 200 Kč. Útoků pod body 2) až 3) výroku o vině ze
dnů 29. 1. a 10. 3. 2025 se obviněný dopustil, i přestože byl rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 9 T 140/2024, odsouzen za
zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za všechny útoky soud prvního stupně obviněného odsoudil podle § 205
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu
odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Pro výkon tohoto trestu ho podle § 56 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o
adhezních nárocích poškozených.
3. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které omezil na výrok o
trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Soudu prvního stupně v odvolání
vytknul, že nedostatečně zohlednil nízký věk obviněného blížící se věku
mladistvých a skutečnost, že obviněný přiznal vinu v obou útocích, pro které
byla v této věci podána obžaloba. Zdůraznil současně, že doposud nebyl ve
výkonu trestu odnětí svobody a že zřejmě bude muset vykonat i trest odnětí
svobody ve výměře 24 měsíců, který mu byl uložen Městským soudem v Brně za
zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve věci vedené
pod sp. zn. 9 T 140/2024 a jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební
dobu, v jejímž průběhu se dopustil nyní souzené trestné činnosti. Krajský soud
v Brně odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 5. 8.
2025, sp. zn. 4 To 131/2025, s tím, že trest odnětí svobody uložený téměř u
spodní hranice zákonné trestní sazby rozhodně nelze označit za nepřiměřeně
přísný a nereflektující obviněným zmíněné polehčující okolnosti, přičemž
vzhledem k tomu, že předchozí podmíněné odsouzení nemělo na obviněného
předpokládaný výchovný efekt, byl trest důvodně uložen jako trest nepodmíněný.
II.
Dovolání obviněného
4. Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Luběny dovolání a v rozporu s § 265b
tr. ř., bez bližší konkretizace, odkázal na všechny dovolací důvody uvedené §
265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Z odůvodnění dovolání je však zcela zjevné,
že brojí proti výroku o společném trestu pro jeho zjevně nepřiměřenou přísnost.
5. Konkrétní dovolací námitky obviněného lze shrnout následovně.
Odvolací soud aproboval úvahy soudu prvního stupně o výměře a druhu uloženého
trestu, ačkoli jsou v rozporu se zásadami pro ukládání trestu uvedenými v § 38
odst. 1, 2 a § 39 tr. zákoníku, protože nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání 14 měsíců neodpovídá povaze a závažnosti činu ani osobním poměrům
obviněného, neguje zásadu subsidiarity trestní represe a zjevně neplní svůj
výchovný a preventivní účel, naopak reálně snižuje šanci obviněného na
resocializaci. To podle obviněného představuje jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení.
6. Obviněný stejně jako v odvolání připomněl okolnosti, které mu
polehčují. Svůj nízký věk blížící se věku mladistvých, opakovaně projevenou
lítost, která je znakem vnitřní sebereflexe a jejíž upřímnost se projevila v
jeho úplném doznání i v tom, že v hlavním líčení prohlásil svou vinu, a
skutečnosti, že zatím nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a že mu s vysokou
pravděpodobností bude nařízen původně podmíněně odložený trest odnětí svobody
ve výměře 24 měsíců v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
9 T 140/2024.
7. Dále obviněný zdůraznil, že všechny útoky, za které byl společný
trest ukládán, spáchal od prosince 2024 do března 2025 a předešlého trestného
činu, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 1.
2025, sp. zn. 9 T 140/2024, se dopustil koncem září 2024. Z těchto časových
údajů pak dovozuje, že soudy obou stupňů přistoupily k dříve uloženému trestu
odnětí svobody nespojenému s jeho bezprostředním výkonem a akcentujícímu
výchovný prvek jako k promarněné šanci, přestože jeho výchovné působení se
zatím nemohlo dostatečně projevit. Obviněnému nyní hrozí výkon trestu odnětí
svobody v souhrnné délce 38 měsíců, což při jeho věku rané dospělosti
představuje zcela nepřiměřený zásah do jeho osobnostního vývoje a činí obtížným
jeho návrat do společnosti.
8. Závěrem obviněný konstatoval, že odvolací soud měl postupovat podle §
58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a mimořádně snížit trest odnětí svobody pod
dolní hranici trestní sazby, případně podle § 45 odst. 2 tr. zákoníku ve
spojení s § 44 tr. zákoníku upustit od uložení dalšího trestu, protože dříve
uložený trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin je dostačující za
všechny tři útoky pokračujícího trestného činu krádeže.
9. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil dovoláním napadené
usnesení Krajského soudu v Brně a aby sám rozhodl o jeho potrestání tak, že
upustí od uložení společného trestu nebo alespoň zmírní společný trest na
dřívější trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
III.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství. Podrobně rozebral zákonné podmínky odstranění
mimořádné tvrdosti trestu odnětí svobody postupem podle § 58 tr. zákoníku, a to
nejprve obecně a poté konkrétně ve vztahu k § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
jehož aplikace se obviněný v dovolání domáhá. V návaznosti na to konstatoval,
že v této trestní věci nejsou dány žádné specifické okolnosti případu, ze
kterých by bylo možné dovodit, že k nápravě obviněného postačí i trest odnětí
svobody v kratší výměře, než kterou stanoví trestní sazba za trestný čin
krádeže podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku. Současně připomněl, že je jen na
úvaze soudu, zda v konkrétním případě po zhodnocení všech okolností s ohledem
na přijaté prohlášení viny zmírní trest postupem podle § 58 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, soud není k takovému postupu povinen.
11. V další části vyjádření státní zástupce rozebral dovolací důvod
podle § 256b odst. 1 písm. i) tr. ř. sloužící primárně k nápravě vad výroku o
trestu. Zdůraznil, že postihuje pouze dva nejzávažnější typy selhání soudu při
ukládání trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští,
anebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákona
na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Konstatoval, že přezkum výroku
o trestu, který stejně jako v této věci žádnou z těchto vad netrpí, nelze
obcházet poukazem na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení s odkazem na
dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr ř., protože mezi oběma
dovolacími důvody panuje poměr speciality (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, a ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo
74/2019). Připustil, že pokud byl trest uložen v rozporu se zásadou
proporcionality a jde o případ výjimečný svou nespravedlností, lze se výrokem o
trestu v dovolacím řízení zabývat i mimo dovolací důvody, jak plyne z poměrně
obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu, avšak obviněný na zmíněnou zásadu
nepoukázal a své dovolání výslovně opřel jen o princip legitimního očekávání.
12. Nad rámec uvedeného státní zástupce uvedl, že z odůvodnění
rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že při volbě druhu a výměry společného trestu
důkladně vážily všechny polehčující okolnosti, kterými obviněný v dovolání
argumentuje, včetně předpokladu očekávaného nařízení výkonu původně podmíněně
odloženého trestu odnětí svobody v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 9 T 140/2024, a závěr o tom, že obviněnému je i přes jejich
existenci nutné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, řádně a přesvědčivě
odůvodnily.
13. Státní zástupce dále konstatoval, že obviněný podal dovolání z
jiného důvodu, než které zákon připouští, navíc je jeho dovolání jen opakováním
obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy
beze zbytku a správně vypořádaly. Uvedl také, že upuštění od uložení
společného trestu podle § 44 tr. zákoníku, jehož se obviněný v odvolání i v
dovolání domáhal, nepřipadá z podstaty věci v úvahu, protože na společný trest
nelze aplikovat ustanovení týkající se výhradně souhrnného trestu.
14. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., eventuálně podle § 256i odst. 1
písm. e) tr. ř. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil
souhlas s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání.
15. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím
svého obhájce replikou, ve které odcitoval pasáže týkající se odůvodnění výroku
o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu a
konstatoval, že soudy pouze sdělily závěr svého hodnocení, aniž by objasnily
úvahy, které je k tomu vedly, natož, aby se přesvědčivě vyrovnaly s argumenty
obhajoby, jak ve svém vyjádření tvrdí státní zástupce. Ani jeden ze soudů se
nezamyslel nad povahou a podstatou institutu věku blízkého věku mladistvých,
nezabýval se osobními poměry obviněného a absencí výchovného vlivu dříve
uloženého trestu s ohledem na krátkost doby, po kterou jej obviněný vykonával.
Individualizace trestu se smrskla na pouhou formální enumeraci polehčujících a
přitěžujících okolností. Obviněný zdůraznil, že na přiměřenost trestu nelze
nahlížet jen prizmatem trestní sazby. Zákonodárce u mladistvých snižuje obecně
trestní sazby na polovinu a zohledňuje tím očekávání jejich dalšího rozumového
a volního vývoje i poměr uloženého trestu k jejich dosavadní délce života. Toto
hledisko nezmizí jen tím, že se mladistvý přesune do kategorie věku blízkého
mladistvým. Pokud obviněný stráví třetinu svého dosavadního adolescentního a
dospělého života ve výkonu trestu odnětí svobody, je zřejmé, že jeho náprava je
tím fakticky vyloučena. Je nemyslitelné, aby orgány činné v trestním řízení
byly součástí továrny na recidivisty a jen alibisticky odkazovaly na zákonnou
úpravu. Obviněný znovu zopakoval, že soudy měly aplikovat § 58 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku a uložit obviněnému trest pod spodní hranicí trestní sazby nebo
mu znovu uložit jen trest obecně prospěšných prací. Skutečnost, že těchto
možností nevyužily, představuje hmotně právní pochybení a Nejvyšší soud by měl
v dovolacím řízení zohlednit ústavně právní rozměr věci.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud shledal, že podmínky pro konání dovolacího řízení byly
splněny, jakkoli v dovolání obviněný v rozporu s § 265f odst. 1 tr. ř.
nekonkretizoval důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., o který dovolání fakticky
opírá. Toto formální pochybení Nejvyššímu soudu nebránilo mimořádný opravný
prostředek obviněného posoudit, protože z jeho odůvodnění je zřejmé, že brojí
proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a namítá, že
jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoli v řízení, které napadenému usnesení
odvolacího soudu předchází, došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení, v důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který
zjevně nemůže splnit svůj účel, tj. odkazuje na § 265b odst. 1 písm. h) a m)
tr. ř.
17. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že možnost využití dovolání je
omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně
charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu
předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného musí uplatněnému dovolacímu
důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své
přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f
odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud se proto následně zabýval povahou a
opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k fakticky uplatněnému dovolacímu
důvodu a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu usnesení
odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá.
18. Po seznámení se s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud konstatuje,
že dovolací výhrady obviněného, které se týkají výhradně nepřiměřené přísnosti
společného trestu odnětí svobody uloženého u spodní hranice zákonné trestní
sazby bez podmíněného odkladu jeho výkonu, nelze podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil s odkazem na jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, a neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je speciálně určen k nápravě vad výroku o
trestu, nebo některému ze zbylých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr.
ř., které obviněný úvodem dovolání stroze vyjmenoval. Obviněný se totiž v
dovolání soustředil jen na přílišnou přísnost uloženého trestu, která sama o
sobě nemůže přezkum napadeného rozhodnutí zásadně vyvolat. K tomu je namístě
poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a na usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/2007, podle kterých se
dovoláním nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou
přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdy nebyla důsledně
respektována ustanovení trestního zákoníku, která definují účel trestu a
stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. Připomenout lze i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, ve kterém Nejvyšší soud
striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z
hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů, a nález
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, který byl
publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, ve kterém Ústavní
soud mimo jiné konstatoval, že uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li
se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení.
19. Jen zcela výjimečně je možné mimo dovolací důvody připustit přezkum
napadeného rozhodnutí tam, kde byl uložen trest zjevně extrémně přísný a
nespravedlivý, protože dovolací řízení se, jak opakovaně připomněl Ústavní
soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého
procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., k
ústavněprávní povaze proporcionality trestní represe a řádného odůvodnění
soudních rozhodnutí i z hlediska trestu viz také nálezy Ústavního soudu ze dne
11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012, ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS
2027/2017, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/2019, z odborné literatury
viz např. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o
lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757–758).
Korekce ze strany Nejvyššího soudu přichází v úvahu pouze v situaci, kdy by
nepodmíněný trest byl zcela nepřiměřený závažnosti činu a poměrům obviněného
(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2023, nebo
četná usnesení Nejvyššího soudu např. ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo
410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 24. 6. 2025,
sp. zn. 4 Tdo 500/2025).
20. O takový případ se v posuzované věci nejedná. Ze spisového
materiálu vyplývá, že obviněný se ve věku necelých dvaceti let dopustil během
čtyř měsíců (od prosince 2024 do března 2025) třemi útoky přečinu krádeže podle
§ 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku. Dva z nich přitom spáchal v
průběhu prvních měsíců tříleté zkušební doby předchozího odsouzení za zvlášť
závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, která počala běžet dne
20. 1. 2025 (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2025, sp. zn. 9
T 140/2024, na č. l. 130–134 tr. spisu 2 T 40/2025). Obviněný byl nejprve
odsouzen za třetí z těchto útoků k trestu obecně prospěšných prací v maximální
výměře 300 hodin trestním příkazem Městského soudu v Brně vydaným dne 12. 3.
2025, sp. zn. 4 T 49/2025. Uložený trest obviněný nezačal vykonávat, protože po
převzetí trestního příkazu se stal pro orgány činné v trestním řízení
nekontaktním a vyhýbal se na adrese Brno, XY, kterou opakovaně označil za místo
svého bydliště (viz např. protokoly o vazebních zasedáních v souvislosti s
realizací příkazů k zatčení na č. l. 25 a 32 tr. spisu 2 T 60/2024), přebírání
obsílek zaslaných mu probačním úředníkem příslušného střediska Probační a
mediační služby k projednání podmínek jeho výkonu (§ 336a odst. 1 tr. ř.).
Trest obecně prospěšných prací byl následně zrušen rozsudkem Městského soudu v
Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 2 T 60/2025, kterým byl obviněnému
uložen společný trest odnětí svobody ve výměře 14 měsíců, a to nepodmíněně.
21. Obviněný má základní vzdělání a je nezaměstnaný, z vlastního
rozhodnutí nebyl veden na úřadu práce a finanční prostředky si až na
zanedbatelnou výjimku neopatřoval ani brigádami, finančně ho před vzetím do
vazby v jiné trestní věci podporovala babička, je pravidelným uživatelem
marihuany a pervitinu (viz opět výpovědi obviněného v předmětných protokolech o
vazebních zasedáních z května 2025 a jeho výpověď u hlavního líčení na č. l. 44
tr. spisu 2 T 60/2025). Na čísle listu 19–20 trestního spisu 2 T 60/2025 je pak
založen návrh Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 4. 2025, sp.
zn. 3 ZK 82/2025, na potrestání obviněného M. F. za další dva útoky vykazující
znaky trestného činu krádeže, kterých se měl podle tvrzení státního zástupce
dopustit ve dnech 20. 2. 2025 a 17. 3. 2025. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává,
že v mezičase byl obviněný znovu pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal dne 14. 5. 2025, tj. po
doručení trestního příkazu, kterým mu byl uložen trest obecně prospěšných prací
(viz opis rejstříku trestů ke dni 14. 1. 2026 a rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 8 Tm 44/2025, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Brně ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 4 Tmo 37/2025, která si Nejvyšší soud pro
informaci vyžádal).
22. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem s výjimkou posledního
odsouzení, na které nemůže být brán v této věci zřetel, je zřejmé, že odvolací
soud v napadeném usnesení nepochybil, pokud neshledal nepodmíněný trest odnětí
svobody uložený ve výměře 14 měsíců, tedy téměř na samé spodní hranici zákonné
trestní sazby stanovené v § 205 odst. 3 tr. zákoníku, nepřiměřeným ve smyslu §
258 odst. 1 písm. e) tr. ř., přestože obviněný se trestné činnosti dopustil ve
věku blížícímu se věku mladistvých, polehčuje mu, že prohlásil svou vinu, a lze
důvodně očekávat nařízení původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve
výměře 24 měsíců ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 140/2024 (viz
odůvodnění usnesení odvolacího soudu v bodě 6).
23. Jakkoli je namístě přisvědčit přesvědčivé argumentaci v replice
obviněného, kterou za něj zpracoval jeho obhájce, týkající se pohledu na
trestání pachatelů, kteří spáchali trestnou činnost v nízkém věku a jejichž
rozumový a volní vývoj není ještě ukončen, takže alternativní tresty nespojené
s bezprostředním omezením osobní svobody by měly být prioritním nástrojem k
jejich resocializaci, v posuzované věci je zřejmé, že soudům nezbylo, než
obviněnému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, a zjevné polehčující
okolnosti, na které obviněný v odvolání a posléze i v dovolání poukázal,
zohlednit toliko v jeho výměře. S ohledem na nepodmíněnou formu je trest
uložený obviněnému sice trestem přísným, ovšem rozhodně není v příkrém rozporu
s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a nelze
ho označit za neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní
represe, natož aby představoval zásah do základního práva obviněného na soudní
ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který je
nutné odstranit zásahem Nejvyššího soudu nad rámec dovolacích důvodů, jak se
toho obviněný domáhá. Je potřeba připomenout, že obviněný svým jednáním
opakovaně prokázal, že tzv. alternativní tresty se u něj míjejí výchovným
účinkem, neboť trestné činnosti majetkového charakteru se dopouští setrvale,
bez ohledu na zkušební dobu podmíněného odsouzení nebo uložený trest obecně
prospěšných prací. Z uvedeného důvodu nebylo vhodné přistoupit k opětovnému
uložení trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, přestože § 45
odst. 1 tr. zákoníku umožnuje uložení společného trestu stejně přísného jako
trest uložený dřívějším rozsudkem, a ani k mimořádnému snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, protože nebyla splněna podmínka, že tyto mírnější sankce k nápravě
obviněného postačí (viz § 58 odst. 2 a § 62 odst. 1 tr. zákoníku).
24. Nad rámec uvedeného je potřeba připomenout, že podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu dovolací námitky spočívající v tom, že byly splněny
podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné
sazby podle § 58 tr. zákoníku, zásadně nelze podřadit pod některý z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn.
3 Tdo 362/2014, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, ze dne 7. 3. 2019,
sp. zn. 11 Tdo 74/2019, ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 193/2019, ze dne 28.
8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 876/2019, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1056/2019, ze
dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo
124/2013, a ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 241/2020, ze dne 22. 6. 2017, sp.
zn. 8 Tdo 672/2017, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1245/2018).
25. Pro úplnost Nejvyšší soud k alternativnímu návrhu obviněného na
upuštění od uložení společného trestu uvádí, že na rozdíl od souhrnného trestu
trestní zákoník neumožňuje upustit od uložení společného trestu za pokračování
v trestném činu, a to ani za analogického použití § 44 tr. zákoníku, protože
soud rozhodující o uložení společného trestu musí nejprve zrušit dřívější
rozsudek ve výroku o vině, který se týká již odsouzených dílčích útoků
pokračujícího trestného činu, a zrušením tohoto výroku, byť případně jen
zčásti, ztrácí podklad i celý navazující výrok o dříve uloženém trestu, který
musí být rovněž zrušen. Za této situace je soud rozhodující později povinen
znovu rozhodnout i o trestu, přičemž uloží společný trest za pokračování v
trestném činu, který, i pokud bude stejný jako původní, vyhoví podmínce, že
nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. Kdyby zde soud, který
má uložit společný trest, upustil od jeho uložení, pak po povinném zrušení
předchozího výroku o trestu by vlastně zůstal celý souhrn dílčích útoků
pokračujícího trestného činu bez uloženého trestu, a tím by byl nepřípustně
revidován závěr dřívějšího rozsudku v otázce trestu, a navíc by nebyla splněna
zákonná podmínka, že společný trest za pokračování v trestném činu nesmí být
mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem (viz PÚRY, František. § 45
[Ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu]. In: ŠÁMAL, Pavel a
kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 919, marg. č. 4.).
V.
Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
26. S ohledem na shora učiněná zjištění Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obsahově
neodpovídalo žádnému zákonem vymezenému dovolacímu důvodu (§ 265b tr. ř.). Své
rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Pavla Augustinová
předsedkyně senátu