28 Cdo 3105/2025-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného,
Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému: Jednota Teplice,
družstvo, IČO: 00032107, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupenému Mgr.
Josefem Karnoubem, advokátem se sídlem v Bílině, 5. května 213/4, o zaplacení
částky 205 886 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 108 C 17/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Teplicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 9. 10. 2024, č. j. 108 C 17/2017-597, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 92 538 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 113 348 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a současně uložil žalobkyni povinnost
nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 890 Kč (výrok III). Žalobkyni byla
dále uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích
poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 28 532 Kč (výrok IV) a žalovanému byla
uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích na
poměrné části soudního poplatku částku 4 628 Kč (výrok V).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I a IV potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že se
žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a výroku V změnil tím
způsobem, že se žalovanému povinnost k zaplacení soudního poplatku neukládá
(výrok I). Odvolací soud dále odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku
soudu prvního stupně odmítl (výrok II) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni
náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III).
3. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky
205 886 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud
vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně: žalovaný užíval v
období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016 pozemky parc. č. 486 o výměře 310 m? a
parc. č. 487 o výměře 740 m?, oba zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký
kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na listu vlastnictví č. 60000 pro
katastrální území Teplice - Řetenice, obec Teplice. Označení pozemky jsou ve
vlastnictví žalobkyně a tvoří součást obchodního a průmyslového areálu „Perla“.
Na pozemcích žalobkyně jsou umístěny stavby č. p. 430 a č. p. 431, obě zapsané
u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na
listu vlastnictví č. 6520 pro katastrální území Teplice - Řetenice, obec
Teplice; stavby jsou ve vlastnictví žalovaného. Soudy nižších stupňů dále
zjistily, že stavba č. p. 430 zaujímá plochu celého pozemku parc. č. 486 a
stavba č. p. 431 zaujímá plochu 312 m? na pozemku parc. č. 487; součástí stavby
č. p. 430 a č. p. 431 je taktéž nákladová rampa, průchod a zásobovací
komunikace umístěné na pozemku parc. č 487. Za užívání pozemků žalovaný
zaplatil žalobkyni částku 62 400 Kč. Mezi účastníky řízení nebyla uzavřena
žádná nájemní či jiná smlouva, jež by mohla být právním titulem k užívání
pozemků. V řízení byla mezi účastníky sporná výměra užívaných pozemků, za níž
má být poskytnuta náhrada, výše náhrady a započtení úhrad žalovaného.
4. Zjištěný skutkový stav odvolací soud (shodně se soudem prvního
stupně) posoudil podle § 2991 odst. 1 a 2 a § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Přisvědčil s
odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu (připomněl závěry rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 20. 3.
2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 3138/2012, a ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011 – uvedená
rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu,
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)
správnosti závěru soudu prvního stupně, že výše bezdůvodného obohacení odvisí
od částky, kterou by musel v daném místě a čase vynaložit vlastník stavby, aby
si zpravidla formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, a
to bez ohledu na to, k jakému účelu nemovitost provozuje. Konstatoval dále, že
pokud není možné zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci,
aby se s touto skutečností po odborné stránce vypořádal, a na soudu, aby
zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách. V rámci revizního znaleckého
posudku (včetně jeho dodatků), který podal znalecký ústav při Vysoké škole
ekonomické, Institut oceňování majetku (dále též „znalecký ústav“), se
zpracovatel vypořádal s tím, že nebylo reálně možné zajistit dostatečný vzorek
obdobných pozemků pro srovnání a proto postup, kterým byla výše obvyklého
nájemného určena (podle pozemků zastavěných stavbou jiného vlastníka v dalších
statutárních městech celého Ústeckého kraje), označil za správný. Užitou metodu
ocenění znalecký ústav řádně odůvodnil a obhájil. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný užíval celou výměru pozemků žalobce
včetně pozemků přímo nezastavěných, neboť i takové pozemky tvoří v daném
případě souvislý funkční celek se stavbami žalovaného a slouží i zákazníkům
provozoven umístěných v areálu „Perla“. Žalobkyni proto náleží náhrada za
bezesmluvní užívání pozemků žalovaným ve výši vycházející z revizního posudku
znaleckého ústavu snížená o úhradu poskytnutou žalovaným ve výši 62 400 Kč, tj.
částka 92 538 Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále též
„dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné
pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž vyřešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované v
dovolání označenými rozhodnutími, a to způsobu určení majetkového prospěchu
vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu, kterým má být peněžitá částka
vynakládána obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci zpravidla
formou nájmu. Za nesprávné označil právní posouzení věci odvolacím soudem,
pokud se jedná o vyhodnocení pozemků použitých pro zjištění obvyklého nájemného
v daném místě. Zdůraznil, že v řízení bylo předloženo dostatečné množství
reprezentativních vzorků nemovitostí na území statutárního města Teplice a pro
určení peněžité náhrady za plnění bez právního důvodu proto nebylo důvodné
použít nemovitosti z jiných statutárních měst Ústeckého kraje. Rovněž konkluze
odvolacího soudu, že rampa, průchod a zásobovací komunikace, které se nachází
na pozemku parc. č. 487 jako příslušenství, jsou součástí stavby parc. č. 430,
je nesprávná, neboť nezastavěná plocha bezprostředně nesouvisí s označenými
stavbami žalovaného, není nutná k jejímu provozu a žalovanému tedy na úkor
žalobkyně žádné bezdůvodné obohacení nevzniká. Dovolatel navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně nesouhlasila s podaným dovoláním. Připomněla usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, jímž bylo ve
skutkově obdobné věci týchž účastníků odmítnuto dovolání, v němž žalovaný
uplatňoval téměř totožné argumenty jako v nynějším podání. Navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon v rozsahu uvedeném níže v bodě 23 odůvodnění tohoto usnesení připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda
je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné, jelikož žalovaným nastolená právní otázka
určení výše bezdůvodného obohacení v návaznosti na zjištění nájemného v místě a
čase obvyklého již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a
odvolací soud se ani v poměrech projednávané věci od judikaturou přijatého
řešení neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládá rovněž řešení otázky výše
náhrady bezdůvodného obohacení odvislé od rozsahu užívání pozemku parc. č. 487,
jíž odvolací soud rovněž vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu. Navíc argumentace dovolatele se při řešení této otázky zjevně připíná ke
kritice správnosti skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
10. Společným jmenovatelem námitek dovolatele při řešení právní otázky
výše majetkového prospěchu, který žalovaný na úkor žalobkyně bezesmluvním
užíváním pozemků získal, je nesouhlas s výstupem znaleckého dokazování, jenž
odvolací soud vzal za základ pro stanovení obvyklé ceny nájemného, jíž pak
promítl i do právního posouzení věci, tedy určení výše náhrady bezdůvodného
obohacení.
11. Peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1
o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného
vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za
srovnatelných podmínek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000,
sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp.
zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo v režimu
zákona č. 89/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28
Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo
1085/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo
2803/2023). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká majetkový
prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném
obohacení, i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu.
Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí
věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Důvodně
se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla
poměřuje obvyklou hladinou nájemného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1799/2020, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 865/2021, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá
obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění
podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými
posudky.
12. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu přitom
znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o.
s. ř.; není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy
přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených
závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým
posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a
podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se
bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo
1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo
3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020,
sp. zn. 22 Cdo 1129/2020). Má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého
posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby
podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky,
popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby
věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, obdobně
též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze
dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se
vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená však, že by soud nemohl učinit
zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z
toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se
zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na
tomto důkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) pak nestanoví předpoklady pro
nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze
soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít
pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, ze dne 23. 6.
2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021).
13. Byť určení výše obvyklého nájemného za užívání nemovité věci
představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se odvíjí od
výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné
právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo
998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
538/16, bod 10 odůvodnění, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6
odůvodnění, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 odůvodnění –
tato usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou
přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz),
postup, jakým je obvyklé nájemné zjišťováno, a výsledek tohoto postupu se
promítají již v rovině právní, a sice do závěru o výši majetkového prospěchu, o
nějž se žalovaný na úkor žalobce obohatil. Dle zákona (a jej interpretující
judikatury) se přitom výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu
nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného [srovnej rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn.
28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu
bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013,
použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1881/2018)].
14. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na
ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody
využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí
reflektovat a s ním se vypořádat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4.
2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též
přizpůsobit kritéria ocenění a při stanovení obohacení získaného bez právního
důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6.
2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
946/2013) a v závislosti na okolnostech konkrétního případu není vyloučena
kvantifikace obvyklého nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a
ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017).
15. Závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně žalovaného v rozhodném období, vycházející ze závěrů revizního
znaleckého posudku znaleckého ústavu, a z výpovědi hlavního zpracovatele
posudku před soudem prvního stupně, je souladný s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Námitku dovolatele, že se odvolací soud, resp. soud prvního
stupně, přiklonil k variantě dodatku revizního znaleckého posudku, dle kterého
byly posuzovány zastavěné nemovitosti v celém Ústeckém kraji, a nikoliv pouze
ve statutárním městě Teplice, nelze přijmout. Jestliže si znalecký ústav
obstaral ke komparaci 39 srovnávacích vzorků z lokalit města Teplice,
Litoměřice, Děčín, Most a Ústí nad Labem, přičemž vyřadil vzorky s extrémními
hodnotami, a současně podrobně vysvětlil, že zjištěná jednotková cena pro město
Teplice je zjevná početní anomálie, která neodpovídá cenové hladině v rámci
Ústeckého kraje, přičemž právě z těchto důvodů bylo nutné rozšířit okruh
srovnávaných nemovitostí za účelem eliminace lokální chybovosti vzorků, pak
odborný závěr revizního znaleckého posudku o výši obvyklého nájemného zjevně
respektuje umístění a charakter předmětných pozemků.
16. Dovolací soud ve své judikatuře na straně jedné nestanovuje striktní
požadavek, jak postupovat při stanovení obvyklé ceny nájmu u pozemku
zastavěného stavbou, avšak na straně druhé nevylučuje postup použitý v poměrech
projednávané věci, je-li řádně vysvětlen. Odvolací soud se tak neodchýlil od
judikatury dovolacího soudu, jestliže zohlednil, že znalecký ústav své odborné
závěry (včetně užitého postupu ocenění ve vztahu k pozemku zastavěnému stavbou
ve vlastnictví žalovaného a užité metodě aritmetického průměru) řádně odůvodnil
a výpovědí zpracovatele posudku i obhájil.
17. Namítal-li dále dovolatel, že s ohledem na rozsah užívání pozemků
žalobce žalovaným došlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému posouzení výše
náhrady bezdůvodného obohacení, není ani ohledně této námitky dovolání
přípustné. Žalovaným nastolená problematika již byla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp.
zn. 28 Cdo 1688/2023, týkající se skutkově totožné věci týchž účastníků za jiné
období bezesmluvního užívání pozemků žalobkyně žalovaným).
18. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již
ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na
cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě
své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk,
případně komu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp.
zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn.
28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3.
2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související
s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě
její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, či ze dne
9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, či ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo
672/2024).
19. V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že na
nezastavěné části pozemku žalobce parc. č. 487 se nachází rampa, průchod a
zásobovací komunikace, které slouží nejen k zásobování areálu „Perla“, ale jsou
též využívány zákazníky služeb zde provozovaných. I přes zjištění soudů nižších
stupňů, že stavba žalovaného č. p. 431 zaujímá na pozemku žalobkyně parc. č.
487 plochu 312 m? z celkové výměry 740 m?, užívá žalovaný celou výměru pozemků,
neboť bez těchto objektů by stavby ve vlastnictví dovolatele nemohly být
náležitě využívány. Dotčené objekty jsou tak v celém rozsahu funkčně propojeny
se stavbami dovolatele, které jsou umístěny na pozemcích žalobkyně. Závěr
odvolacího soudu o tom, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje i
v rozsahu týkajícím se stavbou dovolatele bezprostředně nezastavěné části
tohoto pozemku, je tak rovněž v souladu se shora citovanou judikaturou
Nejvyššího soudu.
20. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že stejně jako ve skutkově
obdobné věci týchž účastníků, ve které bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, jsou argumenty žalovaného
stran závěrů soudů nižších stupňů o tom, že předmětný pozemek i v nezastavěné
části funkčně souvisí s jím vlastněnými budovami, především kritikou skutkových
zjištění soudů nižších stupňů. Nadto není rozhodné, zda pozemek funkčně
provázaný se stavbami umístěnými na cizích pozemcích užívají též třetí osoby.
Jak bylo uvedeno shora (bod 13 odůvodnění tohoto usnesení), dle účinné procesní
úpravy je skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně dovolací soud vázán, přičemž
k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k
dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a
dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Dovolání lze podat
výhradně z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), jehož způsobilým uplatněním není
zpochybňování právních závěrů, vychází-li z jiného skutkového stavu, než o jaký
se při rozhodování opíral odvolací soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
21. Protože dovolání žalovaného směřující proti věcnému výroku I
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, není dle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Jelikož žalovaný výslovně uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v
rozsahu výroků I, II a III, tedy v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud i
přípustností dovolání směřujícího proti výroku II rozsudku odvolacího soudu a
proti částem výroku I., v nichž byl ve výroku IV potvrzen a ve výrocích III a V
změněn rozsudek soudu prvního stupně a dále ve výroku III rozsudku odvolacího
soudu rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Proti výroku II rozsudku
odvolacího soudu není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [viz § 238
odst. 1 písm. e) o. s. ř.], neboť jím bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání
žalovaného coby subjektivně nelegitimovaného účastníka řízení, pročež pro
takový případ měl žalovaný k dispozici žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o.
s. ř.). Proti ostatním částem výroku I (uvedeným v tomto bodě odůvodnění) a
proti výroku III rozsudku odvolacího soudu není dovolání rovněž objektivně
přípustné, neboť dotčenými výroky rozhodl odvolací soud onákladech řízení a o
povinnosti zaplatit soudní poplatek [viz § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.,
ve znění účinném od 30. 9. 2017].
23. Nejvyšší soud pro nedůvodnost zamítl návrh žalovaného na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který tak sdílí osud
nepřípustného dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu