30 Cdo 2023/2025-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně Z. T.,
zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická
1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky
156 062 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
14 C 60/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. 4. 2025, č. j. 35 Co 97/2024-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po žalované zaplacení částky 156
062 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která žalobkyni měla vzniknout nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019 – dále jen
„posuzované řízení“. Žalobkyně u žalované uplatnila dne 6. 2. 2023 požadavek na
zaplacení částky 200 000 Kč, přičemž žalovaná stanoviskem ze dne 10. 3. 2023
nárok uznala co do základu a dne 13. 3. 2023 žalobkyni vyplatila částku 43 938
Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované
v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že
výše náhrady nákladů řízení činí 2 400 Kč; jinak ve výroku II rozsudek soudu
prvního stupně taktéž potvrdil (výrok I). O náhradě nákladů odvolacího řízení
rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výrok II).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 30 Cdo 2281/2024-159,
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, v
části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I shora uvedeného rozsudku soudu prvního
stupně, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a jíž
byl částečně změněn a částečně potvrzen výrok II téhož rozsudku o nákladech
řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc vrátil v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v záhlaví označeným (v pořadí druhým) rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I o věci samé ohledně zamítnutí žaloby co do částky
100 000 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku II o nákladech řízení jej
změnil tak, že jejich výše činí 2 400 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I) a
zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 1
200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byla žaloba zamítnuta, a to co do částky
100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které
však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako
nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3). Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného
či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatelka
uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do
jejích základních práv a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Z ustálené judikatury Ústavního
soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení
základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost
nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti
dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od
níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání
vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí
takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatelka namítá porušení
svých základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či
procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této
části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky
obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Dovolání je rovněž vadné v části VI, tj. stran otázky protiústavnosti dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu, zejména jeho rozpor s nálezy Ústavního
soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a dalších zde
uvedených. Dovolatelka zde implicitně namítá porušení práva na spravedlivý
proces, neformuluje však v této souvislosti žádnou právní otázku a nevymezuje
tak předpoklady přípustnosti dovolání. Namítá-li žalobkyně porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží
skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by
znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní soud
opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III.
ÚS 989/08, či usnesení ze dne
14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Tak je tomu i v případě shora
citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí, proti kterému se ovšem dovolatelka
řádně (srov. § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) nevymezila (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2827/2024). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají otázky pod bodem III,
týkající se „složitosti řízení“, kdy odvolací soud na základě tohoto kritéria
přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 50 %. Z části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen
„Stanovisko“), vyplývá, že by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či
snížení základní částky zadostiučinění nepřesahující 50 %, aby byl zachován
vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S
přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech
uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Odvolací soud v daném případě nepostupoval v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, ani pokud snížil základní částku na základě kritéria
složitosti věci o 50 %, přičemž své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci
řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva
(dále též jen „ESLP“) zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v
nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV písm. a)
Stanoviska] a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení
základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 %
(srov. bod VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11). Z
odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se na délce posuzovaného řízení
podílela ze značné míry víceinstančnost řízení, kdy soud prvního stupně
rozhodoval 2x, odvolací soud 2x, dovolací soud 2x a Ústavní soud 1x. Namítala-li dovolatelka ve vztahu k posouzení instančnosti řízení, že ji nelze,
jako úspěšnou „uplatňovatelku“ práva za využití procesních práv jakkoliv
penalizovat, tak zcela opomíjí, že využití opravných prostředků tímto způsobem
jí k tíži kladeno soudy nikterak nebylo (na rozdíl od způsobu jejich
uplatňování). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2595/2018, uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že
využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje
jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají
soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla
nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení).
Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně
zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována
zásadně o dobu za řízení před další instancí.“
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka týkající se rozporu
napadeného rozhodnutí se závěry vyslovenými v rozhodnutí ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02. Odvolací soud
nepochybil, když v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo
765/2010, při posouzení kritéria významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e)
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), přihlédl ve vztahu k předmětu
řízení ke všemu, co bylo pro dovolatelku „v sázce“ (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo
dovolatelkou zmíněný rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České
republice, stížnost č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ze dne
27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii, č. 30979/96, odst. 43). Námitka dovolatelky (rovněž pod bodem III. dovolání), že napadené rozhodnutí se
ocitá v rozporu se závěry rozsudků ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický
proti České republice, č. 10092/13, ze dne 21. 5. 2015 ve věci Hajrudinović
proti Slovinsku, č. 69319/12, a ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli
proti Itálii, č. 7932/04, taktéž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rovněž z dovolatelkou akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický
proti České republice (stížnost č. 10092/13) je zřejmé, že stanovená délka
jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně
soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by
v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není
odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatelky pak tím
spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka
kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená. Mířila- li snad
dovolatelka uvedenou námitkou proti užití kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk na
posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného
zadostiučinění, pak dovolací soud pro úplnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021) uvádí, že „pokud se při posuzování
délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek
ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst.
50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky
kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna
a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním
nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria
nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že
ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při
posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací
praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo
skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své
podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).“
Odvolací soud tak i u daného zákonného kritéria plně respektoval ustálenou
judikaturu dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka „věku
žalobkyně“, týkající se závěru odvolacího soudu, jenž na základě věku žalobkyně
navýšil základní částku zadostiučinění o 15 %, nikoliv dovolatelkou uváděných
10 %, vůči kterým se v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje,
že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem
soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného
zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a
nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky
spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk,
přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci
tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě
žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy
např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo
o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015). Pokud tedy odvolací soud shledal zvýšený individuální význam posuzovaného
řízení pro žalobkyni z důvodu jejího vysokého věku a z tohoto důvodu navýšil
základní částku zadostiučinění o 15 %, nelze takovému závěru ničeho vytknout a
je v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i předchozím
kasačním rozhodnutím.
Na otázkách zda je povinností soudu rozlišovat mezi pokročilým věkem účastníka
a případně extrémním věkem účastníka a zda je při rozhodování o aplikaci
skutečnosti „pokročilý věk účastníka“ nutno rozlišovat a aplikovat princip
proporcionality v rámci rozlišování věku 75 a podstatně vyššího věku 90 a více
let a podle tohoto rozlišování uzpůsobovat úvahu o výši a vlivu tohoto věku na
vnímání nejistoty v intervalu 0-50 %, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá, resp. odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil,
pročež přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze ve vztahu k těmto
otázkám dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani stran otázky
valorizace výše základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, tedy otázky, kterou by měl Nejvyšší soud
dle názoru žalobkyně posoudit jinak, než jak ji vyhodnotil v rozsudku ze dne
29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1181/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze
dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a to vzhledem ke změně ekonomické
situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak
s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně společnosti, s tím, že
nezohledněním uvedených skutečností se měl napadený rozsudek odvolacího soudu
současně ocitnout v rozporu s judikaturou Ústavního soudu představovanou např. nálezem ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na
ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne
27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení
finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat
zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé
újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení
matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky
zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna
kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 4059/19).
Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní
částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok
trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než
45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České
republice ESLP. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát
zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku
posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává. Kromě rozsudků zmíněných
dovolatelkou srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, a
zejména pak rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž
Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, a to na podkladě analýzy aktuální rozhodovací
praxe ESLP (zahrnující též porovnání výše částek, jež byla tímto soudem z
titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení poškozeným
v jeho nejnovějších rozhodnutích přiznávána), že i nadále není dán důvod k
žalobkyní prosazované paušální valorizaci přistupovat. Ústavní stížnost proti
rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 byla zamítnuta plenárním nálezem Ústavního
soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, na který ústavní soud navázal i
usnesením ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 3/25. K tomu je vhodné poznamenat,
že rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 byl dne 12. 11. 2025 schválen
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek a že závěry tohoto rozsudku převzal do své
rozhodovací praxe i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1434/2025. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil
jinak. Nejvyšší soud uvádí, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což však není
případ zde projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.